navštěvování hrobů (Islam)
navštěvování hrobů (zijárát) – ve „světě islámu“ rozšířená praxe. Na rozdíl od velké pouti do Mekky (hadždž) nebo malé pouti (ʻumra) postrádala praxe návštěvy hrobů a hrobek oporu autority Koránu. Zvyklost navštěvovat hroby významných zesnulých byla na Blízkém východě rozšířena jak mezi křesťany, tak mezi židy. Přístup muslimů k této problematice se pochopitelně odvíjel od postoje Prorokova, který zakazoval svým stoupencům navštěvovat křesťanská poutní místa a projevoval též obavy, aby muslimové nezačali uctívat hroby svých bratrů ve víře a neučinili tak první krok k modloslužebnictví (širk). Právě z tohoto důvodu se prorok Muhammad tak rozhodně stavěl proti vyvyšování hrobů nad úroveň okolního povrchu země, čímž měl na mysli výstavbu jakýchkoliv konstrukcí nad místem vlastního posledního odpočinku ostatků zesnulého. Ovšem na druhé straně sám Muhammad často navštěvoval hroby svých blízkých a rozjímal u nich. Návštěva hrobů a hrobek, stručně shrnuto, by měla pro muslimy představovat akt piety a úcty k zesnulému, neměla by se však nikdy zvrátit v jeho uctívání. Pod slovem zijárát se někdy myslí též návštěvy významných mešit nebo míst spjatých se životem a působením proroků, jako byly například prameny, jeskyně, studny či hory. A konečně se slovo zijára používá pro návštěvy hrobek súfijských světců, ať již jsou součástí oslav mawlidů či nikoliv. Není však nezbytně nutné, aby zijára vedla k mrtvému; stejným slovem se dodnes označují i návštěvy žijících súfijských mistrů (šajch), od nichž chtěl návštěvník získat především jejich požehnání (baraka). Jeden z nejranějších záznamů muslimských teologů rozebírajících správné chování (adab) při návštěvě hřbitovů představují poznámky slavného pietisty a teologa al-Hasana al-Basrího, který v nich mimo jiné zdůrazňuje, že by lidé nikdy neměli zapomínat na vznešený účel své cesty a na místech posledního odpočinku nikdy neprovádět nedůstojné činnosti jako například jídlo a pití či tanec. Samostatnou kapitolu týkající se návštěv hrobů představují šíitské zvyklosti (šíʻa). Všichni šíité, ať žijí kdekoliv, považují za velmi důležité vykonat návštěvu místa posledního odpočinku ostatků prorokova vnuka al-Husajna i dalších šíitských imámů. Ačkoliv taková zijára nikdy neměla stejný povinný statut jako pouť do Mekky, v praxi ji šíité považovali za stejně závaznou. Hlavní šíitská poutní místa, která se obecně nazývají ʻatabát (sg. ʻataba), byla pokládána téměř za druhou qiblu, neboli směr, kterým se obraceji muslimové na celém světě při svých modlitbách. Šíité, na rozdíl od většinových sunnitů, rovněž věří v přímluvu a zprostředkovatelskou moc svých imámů před Bohem (Alláh). Muslimští teologové nikdy nebyli v otázce navštěvování hrobů zdaleka jednotní, což nám dokazuje i příklad největšího z nich, imáma Abú Hámida Muhammada al-Ghazzálího (zemřel r. 1111), který o praxi zijárát psal i ve své vrcholné teologické summě Ihjáʼ ʻulúm ad-dín (Oživení náboženských věd). Imám al-Ghazzálí zdůrazňoval, že zejména na místech posledního odpočinku významných muslimů si věřící o to lépe uvědomí, co to je smrt, co přináší, a to jej také přivede ke zbožným úvahám o Onom světě (al-áchira, eschatologie) a posléze i ke snaze o vlastní spirituální zdokonalení se na tomto světě. Zijára by však rozhodně měla být vykonávána ve shodě s příkladem Prorokovým. Al-Ghazzálí v tomto směru citoval hadíth, podle nějž prorok Muhammad nejprve návštěvu hrobů zakázal, ale posléze své rozhodnutí (patrně i na základě vlastní zkušenosti) změnil: „Navštěvování hrobů je veskrze doporučováno pro zbožné připomínání si (dhikr) a rozjímání (iʻtibár). Navštěvování hrobů zbožných a spravedlivých je doporučeno za účelem usilování o získání požehnání a zbožného rozjímání. Posel Boží (...) zapověděl navštěvovat hroby, ale posléze to povolil.“ Al-Ghazzálí nerozlišoval mezi návštěvami hrobů světců, nebo řadových muslimů. Správný účel návštěvy byl v jeho očích jediný: Obracet se k Bohu ve jménu zesnulého a rozjímat přitom. Muhammad tak údajně činil u hrobu své matky Áminy.
Dále k tématu
- Beránek, Ondřej, a Pavel Ťupek. „Zijára: Kult mrtvých a návštěva hrobů v salafitském islámu.“ Religio 18, č. 2 (2010): 217-235. https://hdl.handle.net/11222.digilib/125336;
- Ibn Tajmíja. Wásitské vyznání. Přeložil, komentářem a studií opatřil Pavel Ťupek. Praha: Academia, 2013;
- Ostřanský, Bronislav, ed. Smrt, hroby a záhrobí v islámu. Praha: Academia, 2015.
Viz též: zijára (JKI-I)