eschatologie (Islam)

eschatologie – nauka o onom světě, o záhrobí, čili existenci po smrti. Islámská individuální eschatologie, tedy nauka o tom, co se děje s člověkem mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání, má jen velmi nejisté koranické základy (Korán), a o to více se do ní proto promítají nejrůznější lidové představy, legendy a mýty. Smrtí se rozumí okamžik odloučení duše od těla. Podle tradice odebírá duši z těla zesnulého ʻAzráʼíl, mocný anděl smrti. V případě věřících – jak muslimská lidová představivost předpokládá – tento proces probíhá hladce, u hříšníků a nevěřících však tento moment provázejí velké útrapy, neboť tělo i duše se urputně brání. Korán nám nikde zcela jednoznačně neříká, co se děje s duší mezi okamžikem smrti a dnem zmrtvýchvstání. Na jednu stranu prorok Muhammad konstatoval, že mrtví nebudou vědět, jak dlouho byli pohřbeni, na druhou stranu z některých veršů medínského období (2:149; 3:163) vyplývá, že duše se nezávisle na těle vyznačuje nepřetržitou existencí a že soud nad ní se bude konat bezprostředně po smrti. Tuto zkoušku musíme odlišovat od soudu, který následuje po zmrtvýchvstání (qijáma), pro nějž má arabština mimo jiné označení jako Den zúčtování (Den posledního soudu). Soudu, který probíhá přímo v hrobě, se pro odlišení proto často říkává „andělský soud“ nebo „soud barzachu“, přičemž barzachem (mnohoznačný výraz patrně perského původu) se v tomto kontextu myslí jistý způsob „přechodného bytí“. Myšlenka „andělského soudu“, případně trestu již v hrobě, ovšem předpokládá, že zesnulý je obdařen jistým druhem vědomé existence i po smrti. Podle velmi rozšířeného přesvědčení představuje bytí v hrobě předzvěst existence na Onom světě se vším, co k tomu náleží. To znamená, že pro ty, kdo přijdou do nebe, se hrob promění v jednu z rajských zahrad (ráj), a pro ty, kdo skončí v pekle, se hrob stane jednou z pekelných slojí. Hříšníci tam budou mučeni nářkem truchlících, zatímco věřící si budou vychutnávat předzvěst rajských odměn. Postavy vyslýchajících andělů Munkara a Nakíra sice nemají přímou oporu v Koránu a jen velmi chabou oporu v Tradici (jeden hadíth ve sbírce al-Tirmídhího), ale tradiční muslimské představy se bez nich neobejdou. Jedno z mnoha podání popisuje onen výslech následovně: K mrtvému se v hrobě dostaví dva andělé (lidová představivost je dokonce dokáže popsat: mají černé tváře, modré oči a zachmuřené rysy), kteří mu položí tři otázky: Kdo je tvým bohem? Kdo je tvým prorokem? Jaké je tvé náboženství? Jestliže vyslechnou správnou odpověď, kterou částečně obsahuje šaháda, muslimské vyznání víry („Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží“), hrob se rozšíří, zalije světlem, naplní vůní a zesnulý v něm v příjemném rozpoložení stráví vyměřený čas až do Dne posledního soudu. V opačném případě se hrob zúží a ztísněný zesnulý v něm bude zakoušet muka jako předzvěst věčného trestu, jež ho čeká na Onom světě. Odlišné lidové podání přivádí na scénu – v případě, že se jedná o výslech zbožného muslima – jiné dva anděly zvané Baššár a Mubaššir, kteří se od předchozích dvou vyslýchajících liší především tím, že se usmívají a mají laskavé, dobrosrdečné rysy. Lidových verzí „andělského soudu“ je však bezpočet. Přechodnou etapou v hrobě však nemusejí projít všichni muslimové. Teologové předpokládají, že přímo do ráje půjdou mučedníci (šuhadáʼ), kteří padli za „stezce Boží“ (fí sabíliʼlláh), tedy v boji za věc islámu (džihád), a zbožné ženy, které zemřou při porodu nebo v době šestinedělí. Rovněž proroci jdou přímo do nebe, tedy s výjimkou těch, kteří – jak muslimové předpokládají – vlastně ani nikdy nezemřeli, mezi něž patří ʻÍsá (Ježíš), Idrís (Henoch?), Iljás (Eliáš) a patron súfijů, al-Chidr (psáno též al-Chadir). Muslimové věří, že mrtvý si je vědom zacházení, jakého se mu po smrti dostává. Zesnulý tedy ví, kdo jej omývá, pohřbívá i kdo se účastní jeho pohřbu. To názorně dokládá i dílo Háfize ibn Abí ad-Dunjá (823–894), autora Knihy snů (Kitáb al-manámát). Tento spis má mimořádný význam pro formování rozmanitých představ islámské lidové eschatologie. Prostřednictvím snů Háfiz ibn Abí ad-Dunjá obeznamuje lidi s moudrostí pocházející ze záhrobí (výklad snů). V tomto smyslu chápe autor snová vidění jako hlavní prostředek komunikace mezi živými a světem mrtvých. Mrtví ve snech jsou zdrojem spirituálního vedení. Mrtvý zná cenu svých činů, ale nemůže nic napravit. Živý může jednat, ale zase nezná cenu svých skutků. Proto je spolupráce obou světů nutná (!).

Lidové představy o tom, co se vlastně děje s člověkem po smrti, jsou vskutku velmi rozmanité. Některé z těchto barvitých hypotéz předkladá ve svém díle Arabská společnost ve středním věku proslulý anglický orientalista Edward William Lane:

„Věří se, že duše zůstává s tělem až do uplynutí první noci po pohřbu, kdy dochází na místo určené za příbytek dobrých duší až do posledního dne nebo k určenému vězení, v němž duše bezbožných očekávají svůj konečný osud; co se týče stavu duší v době mezi smrtí a soudem, jsou různá mínění, jež Sale (...) takto uvádí. Co se týče duší dobrých, píše:

1. Někteří praví, že stojí blízko u hrobu majíce volnost jít, kam je jim libo, což odvozují z Mohammedova způsobu pozdravovat je u hrobů a z jeho tvrzení, že mrtvý slyší tyto pozdravy právě tak jako živí, jenže prý nemohou na ně odpovědět. Odtud snad má původ zvyk navštěvovat hroby příbuzných, jenž jest tak obyčejný mezi mohamedány.

2. Jiní se domnívají, že duše jsou s Adamem v nejnižším nebi a rovněž opírají své mínění o autoritu svého proroka, který oznámil, že při svém návratu s hořejších nebes se své domnělé noční cesty viděl duše těch, kdož byli předurčeni do ráje, po pravé ruce Adamově a duše, jež byly odsouzeny do pekla, po levé ruce jeho.

3. Jiní bájí, že duše věřících zůstávají ve studni Zemzemu a duše nevěřících v nějaké studni v provincii Hadramótu zvané Baharút, ale toto mínění označuje se za heretické (?).

4. Jiní praví, že duše zůstávají u svých hrobů po sedm dní, avšak jest nejisto, kam potom jdou.

5. Jiní tvrdí, že jsou všechny v troubě (na niž bude troubeno v den soudný) a jejíž zvuk vzkřísí mrtvé.

6. A konečně jiní myslí, že dobré duše bydlí v podobě bílých ptáků pod trůnem božím.“

Otázky individuální islámské eschatologie se staly předmětem polemik mezi různými myšlenkovými proudy v islámu i filozofy (filozofie). Koncem světa a Dnem posledního soudu se uzavírá sféra individuální eschatologie a „začíná“ eschatologie kolektivní, které jsou věnovány nespočetné a velmi působivé koranické verše (áját). Konec světa bude předznamenán apokalyptickými úkazy, které arabština nazývá jako „Znamení Hodiny“ (ʻalámát as-sáʻa). Velmi plasticky je naznačují úvodní verše súry Svinutí (v překladu Ivana Hrbka): „Až slunce bude svinuto, až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou, až březí velbloudice bude zanedbána a divoká zvířata shromážděna, až moře se povaří a duše až se spáří, až zaživa pohřbená bude tázána, pro jakou vinu byla utracena, až svitky budou rozvinuty a nebe bude staženo a peklo rozpáleno a zahrada rajská přiblížena, tehdy duše každá, co vykonala, pozná!“

Mezi předzvěsti konce světa patří kupříkladu puknutí Měsíce, padání hvězd, objevení se podivného zvířete, vpád divokých národů Góga a Magóga (Jádžúdž wa Mádžúž), příchod antikrista Dadždžála a nakonec příchod ʻÍsy (Ježíš). K těmto apokalyptickým znamením se váží četné legendy, které jsou různě lokalizovány. Tak kupříkladu podle vyprávění, které se traduje v Damašku, před koncem světa sestoupí Ježíš z nebes na vrcholek minaretu, který je pojmenován jeho jménem (manárat ʻÍsá), Umajjovské mešity, následně sestoupí na její nádvoří, kde se v posledním zápase utká s antikristem Dadždžálem. Poté, co jej porazí, zlomí kříž (pro muslimy symbol utrpení a ponížení), probodne svini (symbol nečistoty) a postaví se jako imám do čela společné modlitby všech věřících.

Představy o konci světa, posledním soudu, ráji a pekle se objevují již v nejranějších súrách Koránu a můžeme konstatovat, že eschatologické motivy jsou v prvním mekkánském období Muhammadova zjevení jedny z dominantních. Sugestivní koranické podání ráje přitahovalo, líčení pekla zase děsilo – ovšem v každém případě eschatologické súry zneklidňovaly a stále zneklidňují.

Dále k tématu

  • Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
  • Biernot, David, a kol. Konec tohoto světa: Milenialismus a jeho místo v judaismu, křesťanství a islámu. Praha: Dingir, 2012;
  • Filiu, Jean-Pierre. Apokalypsa v islámu. Přel. Markéta Kovaříková, Kateřina Holasová a Miluše Šmídová. Praha: Volvox Globator, 2011;
  • Lane, Edward William. Arabská společnost ve středním věku: Studie k „Tisíc a jedné noci“. Přel. Josef Mrkos. Praha: V. Kotrba, 1905;
  • Maʻsúmiánová Farnáz. Život po smrti v učení světových náboženství. Přel. Igor Košut. Brno: Jota, 1995;
  • Ondračka, Lubomír, a kol. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010;
  • Ostřanský, Bronislav, ed. Smrt, hroby a záhrobí v islámu. Praha: Academia, 2015;
  • Vojtíšek, Zdeněk, a kol. Apokalypsa, nebo transformace?: Mileniální koncepce v minulosti i současnosti. Praha: Dingir, 2014;
  • Vondráčková, Šárka, ed. Konec světa. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
  • Werner, Helmut. Islámská kniha mrtvých. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.

Bronislav Ostřanský

Viz též: eschatologie (JKI-I)