bektášíja (Islam)

bektášíja – jeden z nejvýznamnějších mystických (súfijských) řádů (taríqa). V historii (dějiny) islámského světa sehrála zcela zásadní a nepřehlédnutelnou roli. Volně navazuje na bratrstvo založené tureckým mystickým básníkem Ahmadem Jasavím, jasavíji. Řád samotný odvozuje svůj původ od polomytického tureckého světce ze 13. století Hadžiho Bektaše Veliho. Bektášíja byla v minulosti úzce provázaná s původně elitními sbory osmanského vojska, janičáry, kteří byli rekrutováni z odvedených dětí podmaněného křesťanského obyvatelstva (devširme), především na Balkáně. Spolu s janičárskými vojsky dosáhl řád svého největšího vlivu a moci, ale s jeho krvavým zničením sultánem Mahmutem II v roce 1826 utrpěl ránu, z níž se již nikdy pořádně nevzpamatoval, byť na konci 19. století zažívá jistou renesanci. Další neštěstí postihlo řád za republikánských reforem ve dvacátých letech minulého století, kdy byly v Turecku súfijské řády všeobecně zakázány. Tehdy se činnost bektášije jednak přesunula do podzemí (její členové se přitom maskovali zednářskými aktivitami, které byly tehdy v Turecku paradoxně povolené), jednak do zahraničí (nejvýznamnější středisky řádu se staly Albánie, Egypt a později vznikla významná centra též v USA).

Bektášíja si dodnes zachovala některé heretické rysy (zandaqa), svědčící o stopách předislámských vlivů (džáhilíja), ale též o působení šíitském (šíʻa), křesťanském aj (jinověrci). Její členové zcela vědomě zanedbávají některé povinné muslimské rituály, dokonce i modlitby, ovšem na druhou stranu vyzdvihují proroka Muhammadaimáma ʻAlího takřka na roveň Bohu (Alláh). Svou úctou prokazovanou alíjovským imámům, smutečními slavnostmi za imáma Husajna (taʻzíja) a slavením nowrúzu (perský Nový rok) se velmi blíží šíi a některými prvky svého rituálu (mj. zpověď, obřadní přijímání chleba, vína a sýra) zase křesťanství. Bektášijští derviši byli v minulosti zodpovědni za šíření takových „vymožeností“, jako byla kupříkladu káva či tabák (bidʻa). Nejen proto byli zejména v podmaněných arabských oblastech Osmanské říše vnímáni jako spolky „tureckých“ kacířů. Bektášija vždy kladla velký důraz na iniciační roli duchovního vůdce (šajch, baba) i různé stupně zasvěcení. Přesto však svou členskou základnou vykazuje spíše charakteristiky převážně „lidového bratrstva“ (na rozdíl např. od intelektuálnější a elitářštější mevlevíje). V široké a spletité škále islámských mystických bratrstev bektášíja patřila a dosud patří k těm „méně umírněným“.

Dále k tématu

  • Korábečný, Martin. „Lidová bektášíja mezi Albánci: Lidové prvky v albánské bektášíji, mystickém řádu alevitů.“ Dingir 26, č. 1 (2023);
  • Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
  • Peza, Kestrina. Řád bektášíja a další mystické řády u albánského obyvatelstva na Balkáně. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2021;
  • Slobodník, M., a D. Deák, G. Pirický, eds. Súčasné podoby súfizmu od Balkánu po Čínu. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010.

Bronislav Ostřanský

Viz též: bektašíja (JKI-I)