hidžáb (JKI-I)

hidžáb Rouška, jíž si muslimka zakrývá obličej. Její nošení je nařízení práv. vědy, nevyplývá z koránu nebo tradic (korán 33: 59, 24: 31). Raně islám. pohled na ženu byl tolerantnější než pozdější práv. interpretace, archetyp vzdělané, ambiciózní a přesto oddané ženy (Á‘iša Bint Abí Bakr, Fátima, Chadídža) se ale neprosadil. Podle některých pozdějších práv. škol (mazhab) smí žena obličej na veřejnosti odhalovat; tato praxe se udržela zejm. na venkově a u beduínů. Jiní ulamá doporučují zahalování úst a nosu (arab. lisám – dodnes běžná forma v mnoha zemích), jednoho oka, popř. celé tváře. Zahalování žen se stalo součástí společ. normy v dobách nápravných reformistických hnutí (Almohádé, Almorávidé, wahhábíja, Tálibán). V době liberálních reforem a sekulárních snah symbolizoval h. zaostalost a byl překážkou emancipace (např. egypt. revoluce 1919, kemalistické reformy, reformy prezidenta Burgiby v Tunisku). Jinde se ženy zapojily do ozbrojeného boje proti kolonialismu či okupaci a tradiční oděv zaměnily za uniformu (osvobozenecká válka v Alžírsku, palestinské hnutí odporu). Současný islámský fundamentalismus h. opět prosazuje a jeho nošení se stává formálním projevem protestu proti sekulární či tyranské moci, jakým byl např. za íránské islám. revoluce 1978-79 nošení čádoru – černého oděvu zahalujícího celou postavu včetně obličeje. Jinde je nošení h. součástí dobrovolné identifikace mladých žen s kulturními kořeny, projevem odporu vůči záp. kulturní globalizaci (westernizaci) nebo módním trendem. Arab. výraz h. má po celém islám. světě různé místní ekvivalenty (tur. çadir, burka – afgh. obdoba čádoru, purda v Pákistánu a Indii apod.).

Miloš Mendel