modloslužebnictví (Islam)
modloslužebnictví (širk) – rozumí se tím stavění něčeho či někoho na roveň s Bohem (Alláh). Člověk, který tak činí, se nazývá mušrik. Širk bývá tradičně pokládán za ten nejodpornější hřích, neboť člověk, který se jej dopouští, tím znevažuje Stvořitele, jemuž by měl být zavázán nekonečným vděkem a uctíváním. V dnešní době se tímto termínem rozumí především polyteismus, respektive náboženství, jež se tímto rysem (z pohledu muslimů) vyznačují (např. hinduismus). Muslimští myslitelé však takto napadali též křesťanská učení o Trojici. V minulosti však byli ze širku (v rámci teologických sporů) obviňováni i myslitelé, kteří svým učením narušili učení tawhídu (dogma o jedinosti, jedinečnosti a vnitřní jednolitosti Boží – teologie), především v té třetí části, když se v očích svých oponentů dopustili neodpustitelného poklesku při výkladu vztahu Boží podstaty (adh-dhát) a Jeho atributů (sifát, tzv. Překrásná jména Boží). Standardně byly za mušriky označováni též mnozí súfijové (súfismus) a toto odsouzení v očích mnoha muslimů dodnes ulpělo na učení vrcholného súfijského mistra Muhjiddína ibn ʻArabího, jehož duchovní odkaz nepřátelé pokládají za panteistický (wahdat al-wudžúd); čili z jejich pohledu se šajch Ibn ʻArabí dopustil toho nejodpornějšího hříchu, když postavil bytí (a potažmo vesmír) na roveň Stvořiteli. Původně (v intencích proroka Muhammada) se však slovem širk označovalo přímo modloslužebnictví, tedy uctívání model, bůžků či kultů, na jehož pluralismu spočívala společenská prestiž a hospodářský úspěch Mekky v předislámském období (džáhilíja). Vedle sebe tak existovala řada božstev či model, jejichž stoupenci se navzájem respektovali. K předním kultům té doby, proti nimž prorok Muhammada tak ostře vystoupil, patřily zejména následující: Hubal (označovaný za pána Kaʻby; nejvyšší božstvo Qurajšovců), al-Lát (doslova: „Bohyně“; sluneční božstvo, obdoba Minervy), al-ʻUzzá (doslova: „Mocná“; obdoba Venuše), Manát (bohyně osudu, kterou uctívali především v Mekce a Jathribu – pozdější Medíně), Dhúʼl-Chalás (božstvo uctívané zejména v jižní části Arabského poloostrova), Wadd (doslova: „Láska“; lunární božstvo oblíbené především ve střední Arábii), Súwa (uctívaná hlavně v Hidžázu) atd. Kromě nich však existovala řada méně významných kultů, z nichž některé jsou vzpomínány i v Koránu. Předislámští Arabové však měli představu o existenci jediného nejvyššího božstva, které nazývali Alláh (Bůh), ovšem jeho vnímání bylo velice vágní, a proto tedy nebyl předmětem žádného specifického kultu.
Dále k tématu
- Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
- Cook, Michael. Muhammad. Přel. Stanislava Pošustová-Menšíková. Praha: Odeon, 1994;
- Denny, Frederick M. Islám a muslimská obec. Přel. Kateřina Hronová. Praha: Prostor, 2003;
- Heller, Jan. Starověká náboženství: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Neratovice: Verbum, 2010;
- Hrbek, Ivan, a Karel Petráček. Muhammad. Praha: Orbis, 1967;
- Lewis, Bernard. Dějiny Blízkého výhodu. Přel. Milena Pellarová, Zuzana Rousová. Praha: Lidové noviny, 1997;
- Mikulicová, Mlada. Křesťané v Arábii před islámem. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2022;
- Pauliny, Ján. Kniežatá púšte. Bratislava: Mladé letá, 1978;
- Pecha, Lukáš ed. Orientalia antiqua nova XX. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2020;
- Philips, Abu Ameenah Bilal. Základy Tauhídu (jedinečnosti Alláha): Islámský koncept Boha. Přel. Robert Hýsek. Praha: Ústředí muslimských obcí, 2012;
- Růžička, Rudolf. Duraid ben as-Simma: Obraz středního Hidžázu na úsvitě islamu. Praha: Česká Akademie věd a umění, 1925. (2 díly)