prorocká medicína (Islam)
prorocká medicína (at-tibb an-nabawí) – svérázná středověká lékařská (lékařství) nauka. V rámci islámského prostředí se obecně vzato rozvinuly dva svébytné proudy medicíny: lékařská tradice navazující na antické kořeny a tzv. prorocká medicína (arabsky at-tibb an-nabawí). Jak již ze samotného jména vyplývá, hlavní kritérium správnosti této nauky představovala Tradice (sunna), případně letmé narážky skryté ve verších (áját) Koránu. Výroky Prorokovy ztahující se k nemocem a jejich léčení rozhodně nebyly brány symbolicky, jako pouhé příklady jeho nezměrné moudrosti. Ve středověku totiž lidem sloužily jako zcela konkrétní návody k léčbě zcela konkrétních neduhů. Zatímco autority středověkého islámského lékařství, které se pohybovaly v intencích hippokratovsko-galénského antického odkazu, sehrály ve středověku a raném novověku významnou roli v rozvoji medicíny na Západě a jejich dílo je dodnes vděčným předmětem zájmu a studia jak orientalistů, tak i historiků lékařství, prorocká medicína bývá řazena spíše do sféry lidové religiozity či přímo magie. Nicméně v klasickém arabském písemnictví najdeme četné příklady rozsáhlých kompendií prorocké medicíny, jež nám zcela jasně dosvědčují, že se vskutku nejednalo o opomíjenou disciplínu. Mezi sběrateli „medicínských“ hadíthů vynikali imám Abú Bakr as-Sunní, Abú Naʻím al-Isbahání nebo Abú ʻAbdalláh adh-Dhahabí. Ovšem nejproslulejší středověkou autoritou v oboru prorocké medicíny se stal nepochybně šajch Šamsuddín Abú ʻAbdalláh Muhammad ibn Abí Bakr ibn Ajjúb az-Zarʻí ad-Dimašqí, známý pod jménem Ibn Qajjim al-Džawzíja. Ve svém díle nazvaném prostě at-Tibb an-nabawí (Prorocká medicína) shromáždil příklady hadíthů věnovaných léčbě nejrůznějších chorob těla i duše a rovněž tak hadíthů o léčebných přednostech různých druhů potravin a pochutin, případně činností (půst, modlitba).
Šajch Ibn Qajjim se však nespokojil s pouhým výčtem hadíthů, nýbrž v rámci jednotlivých kapitol je spojuje vlastním výkladem. Jeho sbírku bychom mohli pracovně rozdělit na dvě hlavní části: V té první představuje návody na léčbu jednotlivých nemocí a neduhů, ve druhé pak předkládá výčet blahodárných a léčivých účinků rozličných potravin, pochutin, případně lidských aktivit – mezi nimi narazíme rovněž na kapitolu věnovanou sexuálnímu životu (sexualita) a též spánku (respektive léčbě nespavosti). Ibn Qajjim rozděloval nemoci na dva základní druhy: nemoci srdce a nemoci těla. Oba dva druhy jsou zmíněny v Koránu. Nemoci srdce se pak dělí na choroby z pochybností a nejistoty a choroby z touhy a chtíče. Mezi choroby srdce ve středověkém muslimském pojetí náležely též melancholie a především láska. Mezi prorockou medicínou a magií leží jen velmi matná hranice. Odraz mnoha praktik prorocké medicíny nalezneme rovněž v rozmanitých formách současné lidové religiozity v islámských zemích. Týká se to především představ o blahodárném, či naopak škodlivém vlivu nejrůznějších potravin na lidské zdraví (tolik frekventovaných v lidové slovesnosti), v mnohem menším rozsahu pak konkrétních návodů na léčbu různých neduhů. O tom, že prorocká medicína není rozhodně jen kuriozním historickým exponátem, nás spolehlivě přesvědčí pohled na pulty současných arabských knihkupectví a v dnešní době vyspělých informačních technologií nás v tom jen utvrdí rovněž pohled do internetového vyhledavače. Úsilí sladit odkaz prorocké medicíny s výdobytky moderního lékařství kráčí zcela v intencích snahy soudobých muslimských intelektuálů prokázat, že zjevení Koránu a moderní věda si rozhodně neprotiřečí, ba naopak, dokonale souznějí a doplňují se.
Dále k tématu
- Chišti, Hakim Moinuddin. Kniha súfistického léčitelství. Přel. Eva Küblbeková. Praha: Pragma, 1999;
- Kropáček, Luboš. „Exorcismus v islámu.“ Studia theologica 14, č. 4 (2012): 147–156. https://www.studiatheologica.eu/pdfs/sth/2012/04/09.pdf;
- Ostřanský, Bronislav. „Islám a prorocká medicína.“ Dingir 8, č. 3 (2005): 94-95. https://www.dingir.cz/archiv/Dingir305.pdf;
- Písařová, Petra, a Kateřina Šašková, eds. Stopy (v) šafránu. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2012;
- Vernet, Juan. Arabské Španělsko a evropská vzdělanost. Přel. Jiří Kasl. Brno: L. Marek, 2007.