člověk (JKI-I)

člověk Bytost stvořená Bohem k Jeho službě. Podobně jako Židé a křesťané (jinověrci) soudí i muslimové, že jejich víra vychází z nepoznatelného a byla č. zpřístupněna aktem zjevení. Č. vděčí za svou existenci i za vše ostatní, na čem závisí jeho život, Bohu (Alláh). Má mu proto vyjadřovat vděčnost a poslušnost. Bůh stvořil lidi, „aby mu sloužili“ (korán často označuje č. výrazem abd – sluha, což zn. také otrok). Islám vyzývá č., aby Boha v rámci muslim. obce věřících veřejně vyznával, oddával se předepsanému kultu (ibáda) a od veřejné adorace přecházel k adoraci srdcem (ubúdíja) a pokornosti ducha (ubúda). Č. má duši, do níž je vdechnuta hříšnost i bohabojnost; může ji očistit, a tak získat prospěch pro život příští, nebo ji může zanedbat a výhodu ztratit. Každý č. je během svého života zkoušen Tvůrcem (korán 21: 35); někteří budou shledáni jako dobří a odměněni, jiní posouzeni jako zlí a potrestáni. Odměny nebo tresty bude Bůh udílet při posledním soudu (eschatologie), kterým se uzavírají dějiny č. Víra v konec pozemského bytí č. byla zejm. v raném období stejně důležitá jako víra v princip jedinosti Boha. Otcem lidského rodu je Adam. Byl stvořen s cílem plnit úlohu chalífy, zástupce Boha na zemi. Prostřednictvím andělů učil Bůh Adama pojmenovat věci. Když Adam opouští ráj, přechází na něj realita prorocké mise Muhammadovy, a to ve formě zjevené knihy, koránu. Adam zahajuje cyklus proroků a jako první zavádí do pozemského života Boží zákon – šarí‘u.

Zdeněk Müller