Pentateuch (JKI-J)

Pentateuch (z řec. hé pentateuchos [biblos] – pětidílná [kniha], hebr. Chamiša sifrej tora – Pět knih Tóry, lidově Chamiš) Prvních pět knih bible tradičně připisovaných Mojžíšovi a tvořících Tóru, zákl. liturg. text judaismu. Zatímco Židé užívají k jejich označení incipitů, tj. prvních slov hebr. textu, křesťané (a také akademičtí biblisté) označují jednotlivé knihy podle tradice Septuaginty řec.-lat. názvy odkazujícími na jejich obsah. První kniha Mojžíšova (hebr. Berešit – na počátku; řec. Genesis – stvoření) pojednává o trojím počátku: stvoření světa, zrodu člověka (Adama a Evy) a lidu Izraele. Razantně přeznačuje některé starší kosmogonické látky a současně využívá staré ústní tradice o nejstarších dějinách Izraele koncentrovaných v osudech mytických praotců Abrahama, Izáka a Jákoba. Kniha končí sestupem Izraelitů do Egypta, který je zasazen do barvitého příběhu jednoho z dvanácti Jákobových synů, Josefa. Druhá kniha Mojžíšova (hebr. Šemot – jména; řec.-lat. Exodus – vyjití) líčí vysvobození Izraelitů z Egypta, přechod přes Rákosové moře a počátek putování pouští. V čele Izraelitů stojí na boží příkaz Mojžíš, jehož prostřednictvím na hoře Sínaj uzavírají Izraelité s Jahvem smlouvu stvrzenou přijetím Tóry, zvláště v její koncentrované podobě Desatera. Třetí kniha Mojžíšova (hebr. Va-jikra – i zavolal; lat. Leviticus – levitský, podle kněžského kmene Lévi) přerušuje linii předchozího děje a téměř celá je věnována kultickým a rituálním předpisům. Čtvrtá kniha Mojžíšova (hebr. Bemidbar – na poušti; lat. Numeri – výčty, počty; řec. Arithmoi) pokračuje v líčení putování pouští od hory Sínaj k zaslíbené zemi Kanaánu, pozdější Palestině. Řec. a lat. název knihy odkazuje na množství nejrůznějších výčtů (bojovníků, zastávek, obětí ap.) včleněných do vyprávění. Pátá kniha Mojžíšova (hebr. Dvarim – slova; řec.-lat. Deuteronomium – druhý zákon) je pojata jako Mojžíšova předsmrtná řeč k Izraeli na prahu zaslíbené země, kam již Mojžíšovi nebylo dovoleno vstoupit.

Nezávislé srovnávací studium P., probíhající od 17. stol. (B. Spinoza), se stalo jednou z nejvýzn. oblastí, v níž byly vypracovány hl. metody kritické práce s bibl. textem. Klasickou syntézu dosavadního bádání, soustředěného od počátku na rozdílně užívaná boží jména, předložil na poč. 20. stol. něm. starozákoník Julius Wellhausen (1844-1918) v tzv. nové dokumentové hypotéze. Podle ní byl P. a některé další bibl. texty pův. tvořeny čtyřmi rozdílnými okruhy pramenů, které se teprve postupně spojovaly, jak soubor rostl. Tzv. Jahvista (J – podle dominantního jména Jahve) pocházel z judského prostředí, kde vznikl asi v 10.-9. stol. př.n.l. Tzv. Elohista (E – podle dominantního jména Elohim) pocházel asi z 8. stol. př.n.l. a vznikl z efrajimském prostředí sev. Izraele. Po pádu Samaří 722/721 př.n.l. byly oba okruhy v Judsku spojeny do tzv. Jehovisty (JE). K těmto látkám přibyl později tzv. Deuteronomista (D), jehož kořeny spadají do doby Jóšijášovy náb. reformy (kol. 622 př.n.l.) a jehož prorocky orientovaný vliv se uplatňoval ještě po babylónském exilu (587-538 př.n.l.). Nejmladší, poexilní okruh tvořil tzv. Kněžský kodex (P – z něm. Priesterkodex) uzavírající kol. 400 př.n.l. vznik P. Přestože zákl. výkladové schéma Wellhausenova pojetí bylo zvláště ve 2. pol. 20. stol. hojně kritizováno jako příliš mechanické, znamenala jeho hypotéza zásadní průlom v dějinách kritického bádání.

Dalibor Papoušek