kanovník (JKI-K)

kanovník (z řec.-lat. canones – círk. zákony) Diecézní kněz, který je členem katedrální nebo kolegiátní kapituly. Pův. se jednalo o raně kř. společenství kleriků při biskupských kostelích, která se opírala o záštitu Augustina a Řehoře Velikého. Význ. vlivu dosáhli k. za vlády Merovejců a v říši Karla Velikého, třebaže byli orientováni různými pravidly (statuta, consuetudines). V 10. stol. došlo k úpadku kanovnického stavu, ale reformy papeže Řehoře VII. a lateránská synoda 1059 vedly k oživení postavení k. Jejich vliv se projevoval v denním životě církve a vedl k vytvoření instituce řeholních k., kteří přijali mnišský způsob života (sliby poslušnosti, čistoty a chudoby); ostatní (světští) k. neměli závazek slibů. Byli vázáni jen volnými pravidly společného života, která byla stanovena círk. zákony; patřily k nim i bohoslužby v arcibiskupských a biskupských kostelích a snaha stát se členy konzistoře.

Pavel Spunar