právní věda (JKI-I)
právní věda (arab. ilm al-fikh) Zabývá se formulací a výkladem šarí‘y. Fikh vznikl v průběhu 2. a 3. stol. hidžry (kalendář) jako reakce arab.-islám. chalífátu na problémy stále složitějšího společ., státního a správního mechanismu. Fikh se rozvíjel ze čtyř zdrojů: Korán a sunna měly charakter boží zvěsti, resp. modelu chování prvních členů muslim. obce věřících. Další zdroje, analogie a konsensus, jsou už chápány jako výtvor lidského racionálního úsudku. Jako pátý nástroj fikhu se někdy uvádí idžtihád – volná interpretace jevů s použitím zmíněných postupů.
Fikh vytvářeli pouze ulamá či fukahá (duchovenstvo). Vznikaly různé práv. směry (arab. mazhab, pl. mazáhib). Sunnitský islám (sunna) uznává čtyři mazhaby, nazvané podle zakladatelů: Abú Hanífa (699-767), Málik Ibn Anas (715-795), Muhammad Ibn Idrís aš-Šáfi‘í (767-820) a Ahmad Ibn Hanbal (780-855). Liberálnější hanífovský mazhab se uplatnil na arab. Východě (al-Mašrik), zejm. v Osmanské říši. V Egyptě, sev. Arábii, Indii a Indonésii platil šáfi‘ovský mazhab, rigidnější málikovský mazhab zejm. na Západě (al-Maghrib). Hanbalovský mazhab působil jen okrajově, později však ho přijala wahhábíja. Zvláštní, tzv. dža‘farovský mazhab má ší‘a dvanácti imámů (isná ašaríja) a jiné zase od ní odvozené heretické sekty (Fátimovci, ghulát, hereze, ismá‘ílíja).
Fikh se dělí na dva zákl. tematické okruhy: 1. Řeší vztah člověka k Bohu (ibádát); 2. řeší vztahy jedinců a soc. skupin v rámci obce (mu‘ámalát). V rámci 2. skupiny se vyděluje rovina trestního práva (ukúbát, harám, zákazy). Fikh postupně obsáhl formální stránky zbožnosti (forma modlitby, podmínky půstu) a také detailně rozpracovává sféru soc. interakce. Nové situace řeší muftíové, kteří vydávají fatwy.
Viz též: halacha (JKI-J), právo církevní, právo kanonické (JKI-K)