šarí‘a (JKI-I)
šarí‘a (arab. pův. cesta k prameni vody, v náb. smyslu cesta hodná následování) Soubor práv. norem, legislativa chalífátu. Představuje celek Bohem zjevených nařízení a zákazů a jimi inspirované, lidským intelektem vytvořené věd. disciplíny – fikhu. Klasický islám chápe š. jako jednotu koránu, tradice a právní vědy. Smyslem š. je zahrnout veškeré podrobnosti lidského chování, činnosti a myšlení na tomto světě do jednoho náb.-práv. Systému.
Islám. práv. řád se dělí na tři zákl. okruhy: a) práv. vymezení vztahu člověk-Bůh (arab. ibádát), povinnosti muslima v podobě formálních projevů zbožnosti (pět sloupů víry); b) vztah člověk-člověk, resp. člověk-společnost (mu‘ámalát), týkající se majetkového, rodinného či dědického práva; c) jako zvl. druh se často vyděluje trestní právo (ukúbát), které vypočítává zakázané, resp. nevhodné činy (harám, makrúh) a za překračování zákazů stanoví systematicky rozpracovaný soubor trestů (dija). Lidské činy se v š. dělí na pět kategorií: povinnosti (fard, farída), činy bohulibé (mandúb, mustahabb), činy indiferentní (mubáh), činy Bohu odporné (makrúh) a zakázané (harám).
Podle islám. práv. a teolog. interpretace Bůh veškerá nařízení lidstvu zpřístupnil ve svém zjevení prostřednictvím proroka Muhammada. Jeho proroctví, slovo boží, bylo za třetího chalífy Usmána (644-656) písemně zaznamenáno, podrobeno redakci a tak „zhmotněno“ v podobě nového Písma. Jen málo koránských veršů má podobu zřetelných nařízení a pravidel. Epické pasáže s povahou návodu, doporučení či zákazu se většinou vztahují k určité konkrétní situaci, kterou musela Prorokova obec věřících řešit. Proto jsou v koránu běžné verše, které u téhož problému nabízejí rozdílný přístup a vedou k rozdílným práv. interpretacím. Tím se vytvořil tlak na nové zákonodárné zdroje. Staly se jím sbírky Prorokových činů a výroků – prorocké tradice (sunna). Sbírání jednotlivých tradic (hadís) se završilo v průběhu 9. stol. Tehdy se uskutečnila centrálně sledovaná a řízená kodifikace hadísů, která měla prověřit věrohodnost řetězu tradentů, vyloučit falzifikáty a tzv. pravé hadísy soustředit do sbírek závazných pro soudce. Vzniklo šest kanonizovaných sbírek; největší důvěru mají sbírky al-Buchárího a Muslima, zvané Sahíhán – Dvě zdravé sbírky.
Souběžně s utvářením sunny se uplatňoval i další trend – budování systematického práv. kodexu, inspirovaného oběma předešlými duch. zdroji, ale již založeného na interpretační schopnosti lidského rozumu. Byl to pokus o výklad pravidel lidského života a chování ve společ. a polit. poměrech stále rozlehlejší říše, které se značně odlišovaly od poměrů v rodové a kmenové společnosti Arabů na poč. 7. stol. Práv. věda (fikh) a z ní vyplývající tvorba práv. norem byly svěřeny do péče nově se utvářející vrstvy náb.-práv. autorit (ulamá, duchovenstvo). Tvorba legislativy se stala poměrně složitým procesem, v němž se neustále střetávala potřeba přijímat aktualizované práv. normy s ohledem na duch. sílu zákonodárného prazákladu v koránu a sunně. Při střetu dvou rozporuplných výkladů, kdy se starší a „překonaný“ opíral o korán nebo sunnu a druhý o metodu analogie nebo konsensu, se uplatňoval racionalistický princip „překrývání“ či zrušení (nasch, ilghá), tedy jakási novelizace pův. zákonné normy novou interpretací. Prakticky se řešil zejm. problém obsahově rozporuplných veršů koránu, vztahujících se k téže nebo podobné záležitosti. Verš, který lépe odrážel společ. potřebu (zpravidla z medínského nebo druhého mekkánského období) získal vyšší práv. relevanci a v práv. terminologii je znám jako překrývající (násich). Verš, který byl pro společ. praxi méně vhodný, patřil mezi překryté (mansúch).
Proces volné tvorby legislativy na základě idžtihádu dosáhl vrcholu v 10. stol., během 11. stol. zvolna ustrnul. Prosadil se názor, že příliš nezávislé výklady zákonů ohrožují základy zavedených modelů polit. moci (chalífát). Práv. systém se před metodami rozumové svobodné interpretace postupně uzavřel a celá staletí znehybněl. Terminologicky vyjadřuje tento stav pojem taklíd – spoléhání na tradiční hodnoty. Idžtihád se v sunnitském islámu stal nežádoucí metodologií fikhu i věd. Poznání (ší´a ho zachovala), neboť hrozil, že způsobí rozpad ideového prostředí, jehož homogennost začala být zhruba od 11. stol. polit. mocí pečlivě střežena. Sterilitu ideového prostředí, včetně zkostnatělého práv. systému, islám. svět dlouho nepociťoval jako něco negativního nebo ji řešil dílčími nesoustavnými zásahy světské moci (kánúny v Osmanské říši, tanzimat), v jejichž zájmu byli ulamá ochotni vydávat podpůrné fatwy. Nové přístupy k š. přinesl až islám. reformismus 19. stol.
Viz též: halacha (JKI-J), právo církevní, právo kanonické (JKI-K)