klášter (JKI-K)
klášter (z lat. claustrum – závora) Budova, v níž sídlí řeholní společenství (mnišství, cenobité, lávra, řády a kongregace). Svou funkcí se k. odlišuje od běžných lidských obydlí a je přizpůsoben řeholnímu životu. Často je chráněn zdí a uvnitř se člení do cel pro řeholníky (mnich) a společných prostor (např. kostel, refektář, knihovna). V k. jsou též místnosti mimo klauzuru (tj. prostor, kam nemají světské osoby přístup), kde je možno přijímat návštěvy (parlatorium) nebo ubytovat hosty. K. vznikly z potřeby věřících vést dokonalý život; jedním z předpokladů bylo oddělit se od světa a žít tam, kde byla naděje tento cíl bezpečněji splnit. V záp. církvi se k. rozšířily ve 4. stol.; první vznikaly v Galii, Itálii a Irsku. Řídily se dosavadní tradicí a ani Martin z Tours (z. 397) nebo Cassianus (z. asi 346) nepřišli s novými podněty. Ty přinesl Benedikt z Nursie (asi 480- asi 547), když vytvořil pravidla (řeholi), která se stala základem mnišské evrop. legislativy. Základem řeholního života v k. byly sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. V duchu požadavku ora et labora (modli se a pracuj) zdůrazňoval se význam manuální práce, ale později v důsledku rozrůzňování řeholí se pěstovalo i opisování knih, výuka, umělecká tvořivost a všechny druhy věd. práce, takže ve středověku byly k. středisky vzdělanosti. Benediktinská řehole se prosadila a benediktinské k. ovládly v 8.-12. stol. záp. Evropu. Nové myšlenky vnesly až žebravé řády, kladoucí důraz na duch. obrodu, jež se zúročila římkat. církvi v době protireformace. Dnes jsou k. význ. středisky v úsilí o vyjádření moderního katolicismu.