teodicea (JKI-K)
teodicea (z řec. theos – bůh, diké, dikaios – spravedlivý) Ospravedlnění Boha; teol. nebo náb.-fil. řeč o důvodech zla a utrpení ve světě, který je dílem absolutně dobrého Boha (unde malum?). Pojem zavedl 1697 osvícenec G. W. Leibniz, označuje ale problém mnohem starší, jenž se objevuje již v sumerských a babylonských náboženstvích. Otázka po slučitelnosti boží dobrotivosti s prožitkem zla vyúsťuje obvykle v ospravedlňování Boha jako nepůvodce zla. K problému t. se vyjadřovala rovněž řec. filosofie (Platon, Epikuros), v raném křesťanství byl potlačen očekáváním brzké parúsie, ale znovu oživen v patristice při sporech s gnózí a manicheismem. Tehdy už má podobu ospravedlňování Boha a potvrzuje dobro jako zákl. ontologický rys stvoření. Augustinus přesouvá odpovědnost za zlo na člověka (učení o prvotním hříchu), zatímco scholastika (Tomáš Akvinský) rozvíjí koncepci světa, který je v principu dobrý, a zlo považuje za nedostatek dobra (privatio boni). Tento názor se v různých variantách uplatňuje doposud, ovšem jen je-li t. chápána jako teol. problém, což není pravidlem. Kř. teologie nikdy nerozvinula problém t. v samostatné teol. téma. Předpoklad trvalého působení Boha ve světě (concursus), který připouští možnost zla k božím, člověku neznámým účelům (permissio), tak stále nutí pracovat s problematickým axiomem lidského hříchu a jeho překonáním skrze Ježíše Krista. Výrazem t. se někdy rozumí část filosofie, která se zabývá otázkou po Bohu (též přirozená nebo fil. teologie).