reformismus (JKI-I)
reformismus Široký proud snah o nápravu islámu návratem k ideálu pův. obce věřících; zahrnují se do něj i jednotlivá bojovná hnutí 18.–20. stol. (fulbské džihády, mahdíja, wahhábíja). V užším smyslu se pod r. chápe heterogenní intelektuální hnutí 2. pol. 19. stol., jež reagovalo na rozvoj polit. a intelektuálních kontaktů s Evropou. Elita muslim. vzdělanců mnohdy řešila neživotnost a povrchnost praktikovaného islámu příklonem k mystice a lidovému islámu. Prohlubující se propast mezi islámem a reálným životem hodlal r. odstranit „návratem ke zdrojům“, nikoliv výhradně přizpůsobením šarí‘y novým podmínkám. Reformátoři se obraceli ke koránu a sbírkám tradic, aby v jejich mnohoznačných textech hledali důkazy, že islám se nebrání společ. modernizaci a že šarí‘a má nadčasovou platnost; cílem bylo islám neměnit, ale vrátit mu jeho pův. podobu Podle islám. reformátorů byl někdejší ideální stav znehodnocen středověkými islám. právníky, kteří opomíjeli posvátné texty, pouze opakovali povrchní interpretace opírající se řadu století o chybné čtení koránu a sbírek tradic a dusili ryzí islám nánosem novot. R. ale neodmítal moderní vědu a naopak pokládal za prospěšné se některým novinkám přizpůsobit. První z reformátorů Džamál ad-Dín al-Afghání (1839-1897) byl přesvědčen o nutnosti bojovat proti evrop. a zejm. britským koloniálním praktikám v Indii a Egyptě. Upozorňoval na nebezpečí záp. materialismu a za nejlepší obranu považoval právě oživení islámu. Pokračovatel al-Afgháního Muhammad Abduh (1849-1905) autorizoval ve svých fatwách některé záp. praktiky a dal nový příklad reformnímu úsilí v rovině práva a teologie. Syrský myslitel Abd ar-Rahmán al-Kawákibí (1849-1902) přispěl k vývoji r. svými články proti despotismu a požadoval obrozený a reformovaný chalífát. Poč. 20. stol. se reformisté, zejm. Rašíd Ridá (1865-1935), soustředili na vyjasnění věroučných otázek, které řešili v káhirském časopise al-Manár. Ve věroučných otázkách se r. neprojevil inovativně. Novátory byli reformisté jen tím, že nerozdělovali muslimy podle práv. škol (mazhab) a měli výhrady k rozlišování sunnitů a ší‘itů (sunna, ší‘a). Ve 20. stol. se r. zčásti propojil s fundamentalismem. Fundamentalistické tendence často mění ideál r. ve vulgarizovanou, polit. aktivistickou praxi.