chasidej Aškenaz (JKI-J)
chasidej Aškenaz Středověké mystické a pietistické hnutí zbožných Židů (hebr. chasid, pl. chasidim) v sev. Francii a Německu, tedy v oblasti, kterou obývali Aškenázové. Rozmach hnutí spadá do období 1150-1250, jeho vliv však trval po staletí. Východoevrop. chasidismus nové doby na něj však bezprostředně nenavazuje, spíše vyrůstá z luriánské kabaly. Šiřitelem mystických myšlenek v aškenázské diaspoře byla rodina Kalonymů, která přenesla staré mystické tradice z Itálie do Německa. Tyto tradice souvisely s žid. mystikou Orientu, s vizemi putování duší mystiků nebesy a se spisem Sefer jecira. V souvislosti se studiem tohoto textu vznikly v prostředí ch.A. prvé návody na zhotovení a oživení umělé bytosti, golema. Představitelem ch.A. byl především Jehuda ben Šmu’el he-Chasid, hl. autor spisu Sefer chasidim. Učení aškenázských chasidů se vyznačuje značným pesimismem, který souvisí s tragickým obdobím pogromů během křížových výprav. Nejvyšším cílem pozemského života je mučednická smrt pro Boha. Hnutí je také prodchnuto hlubokou askezí, pokorou, pokáním, mystikou modlitby a snahou o maximální dodržování halachických předpisů judaismu, mnohem intenzivnější než u nechasidského okolí. Cílem bylo mystické dosažení „boží slávy“, spočívající na nebeském trůnu, k němuž se duše mystiků snažily dospět. Charakteristický byl také odvrat od věcí tohoto světa, extrémní altruismus a snaha o duševní klid (ataraxii). Učenost však nebyla pokládána za nutnou. Předpokládá se, že hnutí ch.A. bylo typologicky blízké dobovému kř. hnutí kolem Františka z Assisi.