etika (Islam)
etika (achláq) – stěžejní, byť vnějšími pozorovateli často opomíjená, součást muslimské spirituality. Přestože se na první pohled může zdát, že v záplavě příkazů a zákazů islámského práva (fiqh, viz šaríʻa) jako by se etika (achláq) ztrácela v pozadí, není tomu tak. Zjevení Koránu spolu s četnými příklady z Tradice (sunna) přinášejí množství morálních výzev, které lze jen obtížně shrnout do formalizovaných pravidel. Na řadě míst Koránu nalezneme soubory etických imperativů nápadně připomínajících starozákonní Desatero; např. ve verších 6:151–152 se píše: „Rci: ‚Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic, buďte laskaví k rodičům, nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! Střezte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete rozumní! Nepřibližujte se k majetku sirotků jinak než s dobrými úmysly, dokud nedosáhnou dospělosti! Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o příbuzného, a dodržujte úmluvu s Bohem! A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete toho pamětlivi.‘“ Jinak formulované, leč obsahově velmi podobné poselství nalezneme ve verších 17:23–37; o náležitém chování k rodičům se působivě zmiňují verše 23–25: „Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim ‚Fuj!‘ a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: ‚Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!‘ Pán váš nejlépe ví, co v duších vašich je a jste-li zbožní, On věru ke kajícníkům je odpouštějící...“ Na mnoha místech v Koránu se hovoří o střední cestě (taríq al-wasat) a tento veledůležitý koncept je pro islámskou etiku příznačný. Rozumí se tím cesta „uměřenosti“, která se vyhýbá nesprávným krajnostem na obou stranách. O muslimech jako o „lidu středu“ se vyjadřuje též koranický verš 2:143, kde se praví: „... a takovýmto způsobem jsme vás učinili obcí vzdálenou krajnosti, abyste byli svědky o lidech a aby posel byl svědkem o vás...“ S myšlenkou „střední cesty“ se setkáváme v nejrůznějších oblastech islámského myšlení a v rozličných souvislostech. Ukázkový příklad v tomto směru představují sexualita a rodinný život (manželství a rodina). Muslimští učenci (ʻulamáʼ) v této souvislosti velmi rádi zdůrazňují, že islám se vyhýbá oběma extrémům, které vymezují lidský přístup k těmto záležitostem; odmítá jak naprosté zavrhování sexuality ze strany mnichů a asketů (askeze), ale též nevázané sexuální chování poznamenané promiskuitou, rozvodovostí, cizoložstvím atd. Důrazně tvrdí, že islám kráčí vstříc přirozeným lidským potřebám (viz fitra), avšak zároveň stanovuje rozumná pravidla, která tyto potřeby orientují smysluplným a správným směrem. S obdobnými postoji se setkáváme rovněž např. v ekonomické oblasti (ekonomie) a svého času výrazně vystupovaly do popředí v politických polemikách padesátých a šedesátých let minulého století, kdy se četní arabští ideologové pokoušeli formulovat vizi specifické „islámské cesty“ vyhýbající se dvěma extrémům: kapitalismu a komunismu. Jak tyto konstrukce tehdy obvykle označované nálepkou „arabského socialismu“ dopadly, to dobře víme ze soudobých dějin Blízkého východu; ovšem rozhodně to neznamená, že podobné úvahy občas nepřijdou na přetřes i v současném islámském diskursu. Islám nehlásá sociální rovnostářství, ovšem velmi zdůrazňuje potřebu společenské solidarity (charita), což se odráží i v hlubším smyslu některých náboženských povinností, jako jsou povinná almužna (zakát) či půst (sawm). Na jedné straně podporuje podnikavost a obchodního ducha, na druhé straně však varuje před nestřídmostí a požitkářstvím. Správný muslim by měl nejen dodržovat veškerá ustanovení náboženského práva, tedy chovat se v intencích dalšího „okřídleného“ islámského kréda „Přikazování správného a zakazování zavrženíhodného“ (al-amr biʼl-maʻrúf waʼn-nahj ʻan al-munkar), a věřit v to, co mu islámská věrouka předkládá, ale měl by se v tom nejobecnějším smyslu snažit činit dobro. Konání dobra (ihsán) představuje nosné téma nejen v súfijských kruzích (súfismus). Mystikové často řadí ihsán mezi nezbytné součásti náboženství – hned vedle pilířů víry (arkán ad-dín) a dogmat (ʻaqída). Velmi významný koncept v islámské etice představuje upřímný úmysl, záměr, zvaný níja. Tento prvek je nezbytnou podmínkou právní platnosti celé řady náboženských úkonů, jako je např. modlitba (salát) či rituály poutě (hadždž). Podle muslimských autorit má níja zabránit tomu, aby se z náboženských aktů, které věřící koná, nestaly jen vyprázdněné a mechanicky prováděné úkony – a je to právě níja, díky níž si člověk nepřestává uvědomovat jejich hlubší smysl. Samostatnou kapitolu v islámské etice představuje súfismus, tedy islámská mystika, kterou (v její „umírněné“ podobě) včlenil do islámu vrcholný teolog, imám al-Ghazzálí (teologie), který vysoce oceňoval súfijskou niternost i prožitek a stavěl je vysoko nad precizní dodržování všech předepsaných vnějších dokladů muslimské zbožnosti (rusúm).
Na etické úvahy středověkých islámských učenců měl značný vliv antický odkaz, který se v této oblasti projevoval zhruba od 10. století. Ve středověkém arabském a perském písemnictví v rámci tzv. adabové literatury (adab) vznikala též díla obrazně nazývaná jako „zrcadla princů“, která tvoří jakési pomyslné příručky pro výchovu a vzdělávání nejen dětí vladařů. Z těchto spisů si můžeme udělat poměrně přesnou představu o morálních představách, žebříčku hodnot i duševním světě středověkého člověka. Za vrcholné dílo středověké etiky pak bývá v islámském prostředí tradičně pokládán spis Abú ʻAlího al-Miskawajha (zemřel r. 1030) nazvaný Tahdhíb al-achláq (Mravní výchova).
Dále k tématu
- Ahmad, Hazrat Mírzá Ghulám. Filosofie učení islámu. Přel. prof. Mandel & Botho von Kopp. Praha: Nakladatelství Islám, 2003;
- Al-Ghazzálí, Abú Hámid Muhammad. Ghazálího výklenek světel: Miškát al-anwár a význam osvícení v islámské filosofii. Přeložila a úvodní studií opatřila Zora Hesová. Praha: Academia, 2012;
- Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
- Hýsek, Robert, překl. Sunna o chování Proroka: Kniha výroků proroka Muhammada s komentáři. Praha: Islámská nadace v Praze, 2006;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Mendel, Miloš, a kol. Islám: Ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002;
- Pelikán, Petr. Sunna: Pramen islámského práva. Praha: Vodnář, 1997;
- Tauer, Felix. Svět islámu: Dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 2006.
Viz též: etika (JKI-I)