manželství a rodina (Islam)
manželství a rodina – základ společnosti a významná oblast náboženského práva (fiqh). Islámské rodinné právo (nebo též v moderním právnickém diskurzu ahwál šachsíja, „osobní statut či záležitosti“) patří k těm složkám islámského práva, které nejvydatněji vzdorují moderním sekularizačním tendencím. Byť i v této oblasti došlo v moderních časech k četným proměnám, některá ustanovení bývají pokládána za zcela nedotknutelná. Týká se to především těch ustanovení šaríʻi, jež mají přímou oporu v Koránu, což v praxi představuje rozsáhlý soubor pravidel, neboť svaté Písmo islámu se těmto otázkám věnuje mimořádně pozorně. Muslimské manželství může být polygamní (muslim smí mít nanejvýš čtyři manželky), ovšem pouze za předpokladu, že muž dokáže všechny své ženy stejně dobře zabezpečit (a to jak po stránce citové, tak i ekonomické), z čehož někteří moderní muslimští vykladači vyvozují, že islám vlastně hlásá monogamii. Sňatek (zawádž) se uzavírá podepsáním smlouvy mezi ženichem a zákonným zástupcem nevěsty (walí), kterým bývá zpravidla otec, ale může jím být i jiný příbuzný, případně soudcem (qádí) ustanovený poručník. Smlouva se má uzavírat vždy za přítomnosti minimálně dvou svědků a má jasně stanovovat výši mahru, což znamená „obvěnění“, čili opak našeho věna, neboli dar (zpravidla finanční), který ženich vyplácí zástupci (většinou otci) nevěsty. Smlouva může obsahovat také případnou doložku o přesné výši částky, která bude vyplacena ženě v případě rozvodu zapuzením ze strany muže (taláq). Manželství může být uzavřeno, pokud tomu ovšem nebrání určitý příbuzenský vztah. Islám kromě příbuzenství pokrevního vymezuje též příbuzenství po mléce; to znamená, že muž si nesmí vzít svou „soukojenkyni“ ani kojnou. Korán ve verši 4:23 přesně stanovuje, které stupně příbuzenství brání sňatku: „A jsou vám zakázány jako manželky vaše matky, vaše dcery, vaše sestry, vaše tety z otcovy i matčiny strany, vaše neteře z bratrovy i sestřiny strany, vaše kojné a vaše soukojenky a matky vašich žen, k nimž jste již vešli – však jestliže jste k nim nevešli, není to pro vás hříchem – a manželky vašich synů, narozených z vašeho ledví, a dále dvě sestry současně, leda že se to stalo již v minulosti. A Bůh je věru odpouštějící, slitovný…“ Muslim si smí vzít křesťansku nebo židovku (které poté nemají být nuceny ke konverzi), ale naopak to není možné (jinověrci). Muslimka si nikdy nesmí vzít nemuslima, neboť pak by hrozilo, že porodí děti, které budou vychovávány ve víře jejich nemuslimského otce. Rodinný život je podle islámských představ chvályhodný a být ženatý je podle hadíthů rozhodně záslužnější než zůstat svobodný. Muž má podle islámských zásad za povinnost živit ženu, a to i v situaci, kdy je manželka bohatší než manžel (!). Muž má ženě umožnit, aby si vydělávala, ale ani v případě, že ona má vlastní příjem, jej to rozhodně nezbavuje povinnosti ji náležitě zabezpečit. Islámské právo si podrobně všímá otázek antikoncepce (obecně je to kontroverzní téma a názory autorit se v tomto směru značně rozcházejí) i oblasti sexuality. Šíitskou zvláštnost pak představují dočasné sňatky (mutʻa, doslova „rozkoš“), které však v minulosti často legalizovaly prostituci.
Manželství může zaniknout ze čtyř různých důvodů: úmrtím (smrt), vykoupením se z manželství, prohlášením soudce o neplatnosti manželství nebo rozvodem. Kolem rozvodu (taláq, doslova „zapuzení“) panuje na Západě spousta zkreslujících představ. Avšak i tento akt je přesně upraven pravidly islámského práva. Muž musí třikrát pronést frázi Zapuzuji tě! (arabsky Talaktuki!), s tím, že jednotlivé výroky by neměly následovat těsně za sebou, aby se tím předešlo následkům prchlivého jednání. Poté, co tak muž učiní, je rozveden, nicméně po určitou dobu (ʻidda) se o svou bývalou ženu musí starat a naopak ona se během této periody nesmí vdát. Instituce ʻiddy slouží k tomu, aby se zjistilo, zda zapuzená žena není těhotná; v případě, že ano, tato lhůta trvá až do porodu, pokud ne, pak se jedná o tři měsíce. Pokud se v čekací době narodí dítě, má na něj nárok muž, který dotyčnou zapudil. Rozvodem přichází muž o vyplacený mahr a v případě, že by si chtěl svou bývalou ženu vzít, ta by mezitím musela konzumovat manželství s jiným mužem. Manželství může ovšem zaniknout i ze zcela jiných příčin. Může se jednat o vzájemnou dohodu obou manželů bez jakýchkoliv finančních nároků anebo jednostranné mužovo prohlášení, že se nadále zdrží styku s dotyčnou ženou. Manželství může rozvést soudce; nejčastější příčinou bývá fakt, že muž nedokáže svou ženu zabezpečit (a to jak finančně, tak i sexuálně), případně nedodrží některé ustanovení svatební smlouvy (např. výši mahru apod.). Za dostatečný důvod k rozvedení manželství se obvykle pokládá propuknuvší choromyslnost, některá z chorob vbuzujících odpor (např. malomocenství) nebo mužova prokazatelná impotence. Manželství má být rovněž rozvedeno, odpadne-li někdo z páru od islámu (irtidád), což je pokládáno za hrdelní zločin.
V průběhu manželství má muž povinnost ženu náležitě zaopatřit. Za to naopak může očekávat její poslušnost. Žena – matka má právo pečovat o děti zhruba do devíti let v případě chlapců a do puberty v případě dívek. Pak starost o jejich výchovu přechází na otce. Rodinná pospolitost bývá v islámském světě mnohem silnější, než je tomu na Západě; příbuzenské svazky mají v životě jednotlivce zásadní důležitost, což se projevuje na každém kroku. Právě velkou a silnou rodinu jako základ společnosti často vyzdvihují muslimští učenci (ʻulamáʼ) v polemikách se Západem, kde podle nich naopak dochází ke všeobecné krizi rodinného života a bují různé zlořády, jako jsou rozvodovost, promiskuita nebo prostituce.
Dále k tématu
- ʻAbd Al-ʻAzím, Šaríf. Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: Mýtus a realita. Praha: Ústředí muslimských obcí, 2010;
- Al-Qaradáwí, Júsuf. Povolené a zakázané v Islámu. Přel. Robert Hýsek. Praha: Muslimská obec Praze, 2004;
- Bezoušková, Lenka. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges, 2013;
- Dvořáková, Markéta. „Rodina v islámské tradici.“ Paideia 5, č. 3-4 (2008): 1-16. https://ojs.cuni.cz/paideia/issue/view/260;
- El-Hassan, M. „Vztah islámu k rodině, k manželství a k plodnosti.“ Demografie 40, č. 2 (1998) 120–125;
- Kropáček, Luboš. „Žena v islámské kultuře.“ Religio 4, č. 2 (1996): 157-166. https://hdl.handle.net/11222.digilib/124765;
- Malecká, Jana. Narození, svatba a pohřeb v sunnitském islámu. Brno: Masarykova univerzita, 2014;
- Mendel, Miloš, a kol. Islám: Ideál a skutečnost. Praha: Baset, 2002;
- Mendel, Miloš. Muslimové a jejich svět: O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu. Praha: Dingir, 2015;
- Nešporová, Olga. „Rodina a rodičovství v křesťanství a islámu.“ Gender a výzkum 6, č. 1 (2005): 3-7. https://www.genderonline.cz/artkey/gav-200501-0002_family-and-parenthood-in-christianity-and-islam.php.
Viz též: manželství (JKI-I), rodina (JKI-I)