zajdíja (Islam)
zajdíja – jedna z mnoha větví šíi (šíʻa). Své jméno přijala podle vnuka imáma al-Husajna Zajda, který po smrti svého děda vedl ozbrojený boj proti umajjovcům v Kúfě a v roce 740 hrdinně padl. Světské politické ambice zajdovců se dočkaly poměrně omezených, zato však velmi stabilních úspěchů. Na počátku 10. stol. vznikl zajdovský stát v Jemenu, kde se zajdovští imámové udrželi až do republikánské revoluce v roce 1962. Zajdíja je všeobecně pokládána za nejumírněnější šíitský směr, který se od převažujících sunnitů odlišuje jen relativně nepatrně. Ve svém učení se přidržují učení muʻtazily, racionalistického proudu středověké muslimské teologie, a věří tedy ve svobodu lidské vůle a stvořenost Koránu. Kritizují súfismus jako „neislámské novotářství“ (bidʻa) a jejich učení o imámech má především praktickou stránku; nezabývají se ezoterickými spekulacemi o transcendentních schopnostech imámů a jejich vykupitelském poslání (mahdí). Jejich imámové byli voleni; v praxi to nezřídka způsobovalo vleklé kmenové třenice. Názory předních soudobých zajdovských autorit bývají většinou tak blízké sunně, že je sunnité často citují jako by byly jejich vlastní.
Dále k tématu
- Aš-Šahrastání, Muhammad. Kniha náboženských a filosofických sekt a škol: Díly věnované islámským směrům a odnožím. Přel. Bronislav Ostřanský, Praha: Academia, 2021;
- Kopecký, René, a Charif Bahbouh. Jemen. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd · 2018;
- Philips, Abu Ameenah Bilal. Vývoj islámské právní vědy. Přel. Robert Hýsek. Praha: Ústředí muslimských obcí, 2024;
- Robinson, Francis. Svět islámu. Přel. Josef Orel, Petra Eflerová, Jan Marek. Praha: Knižní klub, 1997;
- Žďárský, Pavel, ed. Alois Musil: Ze světa islámu. Praha: Akropolis, 2014.
Viz též: zajdíja (JKI-I)