křížové výpravy (JKI-I)
křížové výpravy Z hlediska vývoje islám. věrouky neměly zásadní význam, pouze posílily bipolární geopolitické vidění světa (dár al-islám, dár al-harb). Z hlediska soužití kř. a islám. civilizace první hist. kapitola, kdy kř. Evropa dočasně vojensky triumfovala v jedné části tehdy vyspělejšího chalífátu. Příchod křižáků (arabsky nazývaných al-ifrandž – Frankové) do oblasti Sýrie a Palestiny byl na samém sklonku 11. stol. umožněn díky složité polit. situaci v této části chalífátu, neboť zde tehdy mezi sebou soupeřilo několik mocenských center (Fátimovci, turečtí Seldžukové a další.). Křesťané se v nastalém vakuu dokázali zorientovat a na téměř 90 let prosadit vojenskou převahu v muslim. prostředí. Muslimové byli na kř. enklávy v Levantě zvyklí, ale vzhledem k agresivitě, nedodržování smluv a náb. fanatismu, jimiž se křižácká knížectví vyznačovala, a vzhledem k nepřijatelnosti interpretace k.v. záp. křesťany (vysvobození Božího hrobu z rukou pohanů) nebyla přítomnost křižáckých států pro chalífát z dlouhodobé perspektivy akceptovatelná. Postupně došlo k etnické a kulturní asimilaci obyvatel kř. států a prorůstání s muslim. okolím a autochtonními arab. a řec. křesťany. Proto když ajjúbovský sultán Saláh ad-Dín Ibn Júsuf (Saladin) 1187 dobyl zpět Jeruzalém, zachoval se k jeho kř. obráncům vcelku velkoryse. Chalífát tehdy chápal existenci křižáckých států jako nepodstatnou epizodu svého celkového vývoje. Některá křižácká knížectví se v Levantě udržela ještě celé století a byla odstraněna teprve egypt. dynastií mamlúků poč. 90. let 13. stol. Pozdější islám. autority nově interpretují k.v. a využívají je jako hist. reminiscence v kontextu soupeření s evrop. kolonialismem 19. stol. V islám. postojích ve 20. stol. se často hovoří o novodobých křižácích v souvislosti se sionistickou kolonizací Palestiny, polit. aspiracemi maronitů v Libanonu nebo vojenskými operacemi USA a Evropy v islám. světě.
Viz též: křížové výpravy (JKI-K)