novotomismus (JKI-K)
novotomismus Význ. směr soudobé kat. teologie a filosofie, někdy zvaný též třetí scholastika. Vyznačuje se rozvojem hist. bádání o scholastice (M. Grabmann, M. D. Chenu), ale zejm. novým stylem vyrovnávání se s moderním věd. a fil. myšlením. Teoret. východiska n. tvoří systém dominikánského teologa a představitele vrcholné scholastiky Tomáše Akvinského. Nový rozvoj tomismu formálně podnítily tři dokumenty: konstituce De fide catholica (O katolické víře, 1870), přijatá 1. vatikánským koncilem, která připravovala kat. teologii na řešení otázek moderní kultury v duchu tomášovské ortodoxie, encyklika Lva XIII. Aeterni Patris (1879), doporučující studium tomistické filosofie, a instruktivních 24 tomistických tezí, uveřejněných 1914 Piem X. jako součást reakce na krizi kolem zčásti protitomistického modernismu katolického. N. rozpracovává systém metafyziky, ontologie a noetiky, na nichž staví učení o člověku, filosofii dějin a etiku. Metafyzika vychází z tzv. přirozené teologie (teologia naturalis – Bůh je první příčinou všeho; důraz na důkazy boží existence), ontologie je dualistická (bytí nestvořené, jsoucí o sobě – esse, a bytí stvořené, existující – ens, přičemž Bůh je uskutečněním čistého bytí – actus purus), teorie poznání se řídí principem analogia entis. Mezi představiteli n. vynikají E. Gilson, G. A. Wetter, C. Tresmontant, J. Maritain, I. M. Bocheński, B. Garrigou-Lagrange, C. Fabro, G. Manser.
V čes. zemích se začala tomistická filosofie a teologie rozvíjet bezprostředně po vydání Aeterni Patris. K tzv. prvé generaci čes. novotomistů patří Václav Hlavatý (1842-1910; Rozbor filosofie sv. Tomáše Akvinského, 1885), Eugen Kadeřávek (1840-1922; Soustava filosofie křesťanské, 1920), Josef Pospíšil (1845-1926; Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského, 1883), Pavel Vychodil (1862-1938; Apologie křesťanství 1-2, 1893, 1897) ad. Popularizaci tomismu se od 1887 věnoval časopis dominikánských terciářů Růže dominikánská, který vycházel v Praze. V polovině 20. let se začíná výrazně profilovat tzv. druhá generace českých novotomistů, sdružená kolem dominikánského učiliště v Olomouci: od 1926 revue Na hlubinu zpřístupňovala tomistickou spiritualitu, odbornější veřejnosti sloužila od 1929 Filosofická revue. Olomoučtí dominikáni vydávali rovněž knižní edice (Rozsévač, Krystal, Patristická knihovna), pořídili překlad Theologické summy Tomáše Akvinského (1937-1940), uspořádali mezinárodní tomistický sjezd (1932) a tomistický model uvažování i způsobu života přibližovali studentům a inteligenci. Čes. meziválečnou tomistickou teologii reprezentuje Metoděj Habáň, S. M. Braito (1898-1962; Církev, 1946; Podstata křesťanství, 1947), Emilian Soukup (1886-1962; Filosofie náboženství, 1935), Reginald Dacík (1907-1988; Mravouka, 1946), Jaroslav Beneš (1892-1963; René Descartes či Tomáš Akvinský? 1935, 21991) ad. Bezprostředně po válce někteří čeští novotomisté analyzovali marxismus (D. Pecka, A. Pavelka, A. Čala), v následujících letech komunistické vlády byli mnozí vězněni a internováni. Po 1989 začala publikovat tzv. třetí generace novotomistů, např. Stanislav Sousedík (nar. 1931; Jsoucno a bytí, 1992) a Jiří Fuchs (nar. 1947; Cesta k důkazu Boží existence, 1991).