El (JKI-J)
El Západosemitský výraz označující v obecném smyslu jakéhokoliv boha (srov. akkadské ilu[m]). Ve funkci vlastního jména označoval nejvyššího boha kanaánského panteonu E., který v pol. 2. tis. př.n.l. ustoupil do pozadí ve prospěch boha Ba’ala. E. byl považován za stvořitele bohů i lidí, záruku kosmického řádu a vládce bohů, podle mytologických textů z Ugaritu byla jeho manželkou bohyně Ašera. V bibli hraje výraz e. klíčovou roli ve vyprávěních spojených s postavami patriarchů. V apelativní funkci charakterizuje nomádského, putujícího boha patriarchů jako Boha otců (Gn 31, 5.29.42; Ex 3, 13-16) či Boha Abrahama (Gn 24, 12.27), Izáka (Gn 46, 1.3) a Jákoba (Ex 3, 14-16). Ve funkci propria se vyskytuje ve jménech božstev na posvátných návrších (bama), která patriarchové pravidelně navštěvovali. K těmto božstvům, chápaným patrně jako autonomní numina konkrétního místa nebo jako lokální manifestace nejvyššího boha E., patřili zejm. El Šadaj (Všemohoucí, dosl. Hora; Gn 17, 1; 28, 3; 35, 11; 43, 14; 48, 3), El Eljon (Nejvyšší; Gn 14, 18-20), El Olam (Věčný; Gn 21, 33), El Betel (Betelský; Gn 28, 12-22) a El Ro’i (Vidoucí [mě] nebo Zjevující se [mi]; Gn 16, 13). Přinesením oběti v jejich lokální doméně byli absorbováni jako dílčí atributy Boha Izraele, označovaného v jednotě božských vlastností plurálem Elohim. V apelativním významu bůh je výraz e. také častou součástí teoforních bibl. jmen (např. Elijahu – [můj] bůh je Jahve, Elijáš; Jo’el – Jahve je bůh, Jóel).
Viz též: krásná jména boží (JKI-I)