Vánoce (JKI-K)
Vánoce (z něm. Weihnachten – doslova posvátné, svaté noci; lat. nativitas, natalis dies) Jeden z nejvýzn. svátků roku církevního, spojený s oslavou narození Ježíše Krista. Slaví se po skončení adventu 25. prosince. Historicky je toto datum poprvé doloženo 336 na základě údajů řím. chronografů (Philocalus), dosud se však nepodařilo zcela osvětlit ustálení data právě na 25. prosince: jedním ze zdrojů byl zřejmě přepočet data Ježíšova narození podle data jeho smrti, spekulativně stanovené na 25. března (jarní rovnodennost podle řím. kalendáře, datum vzniku světa); druhým momentem patrně byla snaha nahradit pohanské oslavy zimního slunovratu (Dies natalis Solis Invicti – Den zrození Nepřemožitelného Slunce). Pův. měl podstatně větší váhu, zvláště na Východě, svátek epifanie slavený 6. ledna (dosud v arménské církvi). Svátku narození začal ustupovat až od 4. stol., kdy se na Východě rozhořely christologické spory týkající se Kristovy inkarnace. Zatímco Východ akcentoval mystérium spojení božského a lidského v Ježíšově osobě, na Západě byla pod vlivem Františka z Assisi zdůrazňována lidská stránka narození, která získala popularitu především v lidovém prostředí. – V záp. církvi vrcholí vánoční oslavy po Štědrém dni (24.12.) na Boží hod vánoční (Narození Páně, 25.12.) slavením tří mší svatých – noční (in nocte, lidově zvané půlnoční), jitřní (in aurora) a denní (in die). Tento den má být věnován zbožnému rozjímání. Následují tři svátky mučedníků – sv. Štěpána (26.12.), sv. Jana Křtitele (27.12.) a Mláďátek (nemluvňat povražděných Héródem, 28.12.), dále pak Nový rok (svátek Ježíšovy obřízky, 1.1.) a svátek Tří králů (Zjevení Páně, 6.1.), kterým vánoční cyklus končí. S V. byl spojen i čtyřicátý den po Narození Páně nazývaný Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice, 2.2.).
V. jsou zejm. v lidovém prostředí spjaty s řadou zvyků obsahujících množství předkř. prvků (např. koleda na sv. Štěpána či Tři krále odkazuje svým názvem až k řím. Calendae Ianuariae). V čes. prostředí byl charakter V. výrazně ovlivněn barokními prvky, které propagovali zvláště jezuité (stavění betlémů, vánoční zpěvy a hry ap.). Tradice zdobení vánočních stromků vznikla v protest. městském prostředí v Německu, kde se v průběhu 16.-18. stol. rozšířila a odkud také v 1. pol. 19. stol. pronikla do Čech. Nadělování vánočních darů je v čes. zemích doloženo už koncem 14. stol. (Jan z Holešova).
V pravoslaví se svátek Narození Páně (25. 12.) řídí juliánským kalendářem (toto datum připadá na 7. leden kalendáře gregoriánského); v předcházejícím 40denním období se věřící postí, zpívají „adventní“ písně a duchovně se připravují na narození Ježíše. Před svátkem na Štědrý den se dodržuje přísný půst, ale večeře je bohatá a členové rodiny se vzájemně „štědře“ obdarovávají. Narození Páně (25. 12.) začíná noční bohoslužbou (tzv. „jitřní“) a pokračuje denní svatou liturgií, v níž se několikrát opakuje krátká oslavná píseň (vánoční tropar). Další den (26. 12.) se koná Sbor přesvaté Bohorodice, bohoslužebné shromáždění k uctění Matky narozeného Ježíše. V bezprostředně následujícím vánočním období se slaví svátek prvního kř. mučedníka Štěpána (27. 12.) a svátek betlémských neviňátek (28. 12.). Vánoční čas vrcholí svátkem Zjevení Páně (epifanie, 6. 1.), kdy se připomíná pokřtění Ježíše v Jordáně a zjevení sv. Trojice (rok církevní, svátky). Místo ozdobných betlémů se ve vých. církvi zvýrazňuje tmavá jeskyně (symbol pekla a hříchu), do níž pronikl paprsek světla, vtělený syn Boží.
V tradičním protest. prostředí byly V. podstatně liturg. zjednodušeny a omezeny na dva sváteční dny, i zde však patří k nejvýzn. svátkům v roce.