nebe (JKI-J)

nebe (hebr. šamajim – nebe, nebesa) Místo, kde přebývá Bůh. Kosmologicky bylo n. chápáno jako klenba rozepjatá nad zemí (Gn 1, 6-8; Iz 40, 22; 44, 24; Jr 10, 12; 51, 15; Ž 104, 2) a spočívající na sloupech (2S 22, 8; 26, 11). Nad ní jsou nahromaděny vody nebeského oceánu (Gn 1, 7; Ž 148, 4), které mohou na boží příkaz vytékat propustmi v klenbě (Gn 7, 11; 2Kr 7, 2.19; Mal 3, 10). Na nebeské klenbě jsou upevněna nebeská světla sloužící k rozměřování času (Gn 1,14-18). N. je příbytkem Jahva, jeho trůnem (Iz 66,1) či podnoží jeho nohou (Ex 24, 10). Jeho palác stojí uprostřed nebeských vod (Ž 104,3.13) obklopen anděly (1Kr 22, 19; Ž 89, 6-9). Podle pozdějších představ tvoří andělské zástupy královský dvůr Boha (Jb 1, 6; 2, 1; Dn 7, 10). Do n. má přístup i ďábel (Jb 1, 6; 2, 1). V helénistickém období byly pod vlivem platonského učení o nesmrtelné duši rozpracovány ojedinělé bibl. zmínky o Elijášovi a Henochovi, kteří byli vzati Bohem na n. (2Kr 2, 11; Gn 5, 24), do podoby širšího pojetí, podle kterého spravedliví nemusí nutně po smrti odejít do podsvětí (še’ol), ale mohou rovnou vystoupit k Bohu na nebe (srov. Mdr 3, 1-4; 5, 15-16).

Viz též: nebe (JKI-K), nebe (JKI-I)

Dalibor Papoušek