kostel (JKI-K)

kostel (z lat. castellum – hrad; podle zvyklosti opevňovat středověké k., aby mohly sloužit jako refugium) Kř. chrám; sakrální budova užívaná křesťany pro bohoslužby a provozování dalších forem veřejného i soukromého kultu. Podle působnosti a funkce se rozlišují biskupské k. (dóm, katedrála), farní a klášterní k., kaple, oratoře, poutní k. atd. Byzantské chrámy byly již od 5. stol. budovány jako centrální stavby zaklenuté kupolí, později ovlivnily především ruskou círk. architekturu s typickým zmnožením kupolí a cibulovým zakončením věží. V záp. křesťanství vycházela stavba kostelů z pozdně řím. typu baziliky a centrální stavby, využívané v raném křesťanství zvláště pro stavby samostatně stojících baptisterií. Vedle prostých rotund a sálových k. s pravoúhlým presbytářem (presbyterium) nebo apsidou se v karolinské době rozvinul nový typ obohacený v nejrozvinutější formě o záp. a vých. apsidu, dvě věže v západním průčelí a až dvě příčné lodě s věžemi nad křížením. V románském období přibyla jako součást k. také krypta přecházející často až do samostatného podzemního patra. Zvláštní typy k. vytvořily mnišské řády v rámci klášterů. V gotice převládla podélná vícelodní budova bazilikálního typu s transeptem (příčnou chrámovou lodí), tvořící půdorys kříže, a s chórem, obklopeným věncem kaplí; v pozdní gotice se hojněji vyskytoval také halový k. s loďmi o stejné výšce. Ital. renesance rozvíjela zejména typ centrálního k. zaklenutého kupolí, který později propojilo s podélnou stavbou zvláště středoevropské baroko. V období historizujících slohů se stavba k. vyznačovala značným eklekticismem, přičemž katolické k. navazovaly více na baroko, zatímco protestantské spíše na gotiku. Nová doba dala k. zcela nový výraz ovlivněný směry moderní architektury (Le Corbusiér, J. Niemeyer ad.). Interiér k. je uzpůsoben rituálnímu provozu podle círk. příslušnosti a konkrétního ritu.

Viz též: kazatelna, oltář, krucifix, křtitelnice, křížová cesta, ikona, ikonostas

Dalibor Papoušek