Židé (JKI-I): Porovnání verzí

imported>ZRN
(přidán Slovník buddhismu)
imported>ZRN
(přidán Slovník buddhismu)
 

Aktuální verze z 24. 10. 2024, 18:41

Žid a muslim spolu hrají šachy. Muslim dává židovi mat, ale přesto se tato kresba často uvádí jako jeden z projevů tolerance, jež panovala mezi vyznavači tří abrahamovských náboženství v muslimském Španělsku. Z díla Libro de Ajedrez (Kniha o šachu), připisovaného Alfonsu X. kastilskému, zv. Moudrý (1283)

Židé (arab. jahúd, sg. jahúdí, kalímí) V koránu nazýváni Banú Isrá‘íl – Synové Izraele. Před příchodem islámu žili ve stř. Arábii ve střediscích karavanního obchodu. Byli to jednak diasporní Ž., vyhnaní z Palestiny Římany zejm. po potlačení povstání Šimona Bar Kochby roku 135, jednak judaizovaní etničtí Arabové. Judaismus měl v Arábii mnoho přívrženců vzhledem k ideové a kulturní blízkosti s arabsko-semitským prostředím. V Jemenu se stal v 6. stol. státním náboženstvím rozkládajícího se sabejského státu. Ž. se zabývali obchodem, řemesly a zemědělstvím (Medína). Žili v převážně výhodné symbióze s usedlými Araby a kočovnými beduíny, kteří byli odběrateli jejich zboží. Judaismus ovlivnil proroka Muhammada, který se během svých obchodních cest s Ž. setkával. Stopy po mýtech Starého zákona a inspiraci žid. rituály lze nalézt v koránu a islám. kultovních obřadech (příběh o Adamovi, Josefu Egyptském, příběh Ibráhímův a jeho rodiny, Isháka a Ismá‘íla a rituál pouti do Mekky). Arabové a Ž. mají podle islám. nauky společného praotce v osobě Abrahama. O judaismu, křesťanství a islámu se hovoří jako o abrahamovských náboženstvích. Arabům byl blízký i mojžíšovský judaismus. Mnohé pasáže Pentateuchu (zejm. zákonodárné části Dt a Nu) lze přirovnat ke koránské súře Krávy či jiným státopráv. částem koránu. Na druhé straně Muhammadova ochota přijmout řadu motivů judaismu byla limitována polit. střetem se třemi žid. kmeny v Medíně. Příslušníci kmenů Banú Kajnuká, Nadír a Banú Kurajza nebyli ochotni přijmout Muhammada za „pečeť proroků“ a integrovat se do ummy. Prorokovu zvěstovatelskou činnost zesměšňovali a navázali pro muslimy nepřijatelné kontakty s Kurajšovci. Prorok je proto několikrát nazval pokrytci, čímž je nejprve zahrnul do jedné kategorie s těmi Medínskými a beduíny, kteří víru v Boha a jeho Proroka jen předstírali. V letech 624-627 se umma s Ž. rozešla. První dva kmeny byly vypuzeny a byl jim zkonfiskován majetek. Po tzv. příkopové válce 627, kdy Mekkánci dlouhodobě obléhali Medínu, se muslimové po svém vítězství vypořádali s třetím kmenem Banú Kurajza, jenž s Mekkou kolaboroval. V reakci na tyto události Prorok do jisté míry změnil tón zvěsti. Židé byli označeni za lid, jemuž se dostalo jen části zjevení (korán 4: 44, 3: 119) vázaného jen na určité případy (4: 160, 6: 146, 16: 118), mnoho skutečností v Písmu utajili (2: 42, 146, 159, 174) nebo se dokonce dopustili falzifikací (tahríf; 2: 59, 4: 46, 5: 13). Nakonec Muhammad Ž. označil za největší nepřátele věřících (5:82). Tehdy také změnil směr modlitby od Chrámové hory v Jeruzalémě ke Ka‘bě v Mekce (kibla). Po vzniku chalífátu a v pravidlech šarí‘y byli Ž. na území dár al-islám zahrnuti do kategorie ahl az-zimma (chráněnci), na něž se vztahovaly zákony jako na křesťany a další jinověrce. V islám. dějinách Ž. většinou hráli význ. roli v kultuře a hospodářství. V prvních staletích hidžry (kalendář) také Ž., kteří konvertovali k islámu, využili hagadistické literatury ke komentářům koránu (exegeze koránu). Méně je doložen vliv islámu na dobový judaismus, zejm. v „zlatém věku“ chalífátu (9.-11. stol.). Islám. myšlení přejalo a transformovalo aristotelovskou koncepci prvního hybatele. Obnovené zjevení a potvrzení starších věroučných archetypů vzešlých ze semitského kulturního prostředí zřejmě oživilo středověké žid. myšlení, zejm. mystiku v muslim. Španělsku (princip ejn sof – „bez konce“ v pojetí kabaly). Skutečnost, že islám syntetizoval helénistickou metafyziku, patrně inspirovala paralelní myšlenkové postupy v judaismu, jež byly odvozovány od islám. modelu. Polit., kulturním a ekonomickým dějinám žid. komunit v islám. prostředí se dnes věnuje řada historiků v rámci studia vztahu chalífátu ke svým etnickým a konfesionálním menšinám.

Miloš Mendel