bible (JKI-K)

bible (z řec. biblia – knihy) Soubor žid. a kř. liturg. textů, jinak též Písmo (svaté). – První část kř. b. je (s jiným pořadím knih) posvátným textem Židů. Židé ji nazývají také Zákon, Proroci a Spisy, podle počátečních písmen hebr. označení těchto tří částí také Tenach. Zahrnují do ní od konce 1. stol. tyto spisy: Pět knih Mojžíšových, knihy Jozue, Soudců, dvě knihy Samuelovy, dvě Královské, proroctví Izajášovo, Jeremjášovo, Ezechielovo, dvanáct kratších prorockých knih (tzv. „malých proroků“), Žalmy, Přísloví, knihu Jóbovu, pět knih svátečních svitků (Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč Jeremjášův, Ester), proroctví Danielovo, knihy Ezdráše a Nehemjáše a dvě knihy Letopisů (Paralipomenon). V kř. b. se tato se Židy společná část nazývá Starý zákon (přesně Stará smlouva, protože „zákon“ znamenal dříve také smlouvu) a ve většině církví (kromě církví reformovaných) se k ní jako druhotný soubor (v římkat. církvi se říká deuterokanonické knihy, apokryf) řadí i knihy zahrnuté do řec. (Septuaginta) nebo lat. (Vulgáta) kánonu a některé jiné (v syrské, etiopské, arménské a koptské církvi).

První část b. byla psána hebrejsky (některé kratší oddíly aramejsky) a její písemná podoba vznikala od počátku 1. tis. př.n.l. až do konce 2. stol. př.n.l. Druhou, jen křesťany užívanou část b., Nový zákon (Novou smlouvu), tvoří výběr z nejstarší kř. literatury (prvních dvou století n.l.). Jejím základem jsou čtyři evangelia, následuje kniha Skutků apoštolských a po ní 14 epištol Pavlových, z nichž epištola Židům byla Pavlovi připsána dodatečně a jiné (např. 1-2 Tm a Tt – tzv. pastorální epištoly) byly psány jeho žáky; jde vlastně o kanonické pseudepigrafy (apokryf). Následuje sedm obecných epištol (Jakubova, dvě Petrovy, tři Janovy a Judova) a poslední knihou je Zjevení Janovo (apokalypsa). Všechny spisy Nového zákona byly psány řecky (koiné) a v tomto souboru 27 spisů kanonizovány ve 4. stol. (kánon).

B. není v kř. pojetí přímým zjevením božím, tedy svatou knihou stejného typu jako korán v islámu. Je jedinečným svědectvím o božím zjevení, které se dálo skrze určité dějinné události, a jehož vrcholem je příběh Ježíšův. Tím se z hlediska víry otvírá cesta ke kritickému zkoumání bible (biblistika). – Jako liturg. kniha je b. po určených částech předčítána při bohoslužbách, kratší oddíly z b. jsou základem (textem) kázání. V čes. reformaci, a zejm. v době protireformační, se šířilo soukromé čtení b., které v současnosti doporučují všechny kř. církve. Odborně kvalifikované překlady b. a její distribuci zajišťují především Spojené bibl. společnosti (UBS), zastoupené u nás Českou bibl. společností. Pracují nadkonfesijně, v rámci jednotlivých církví s nimi spolupracují příslušná konfesijní sdružení, z nichž nejvýzn. je římkat. bibl. federace vzniklá po druhém vatikánském koncilu.

Český bibl. překlad se vyvíjel z glos a dílčích překladů evangelií a žaltáře od konce 11. stol.; úplný bibl. překlad byl dokončen na sklonku 60. let 14. stol. (tzv. Leskovecká b., zničená 1914 při dobývání Lovaně). Překlad b. prošel několika redakcemi, značný význam mělo vydání 1549 u Jiřího Melantricha z Aventina (tzv. Melantriška). Za vrchol překladatelského úsilí je pokládána tzv. B. kralická (Biblí česká, 1579-1594; 1596; 1601 jenom Nový zákon; 1613), která vznikla z věd. úsilí jednoty bratrské. Tento text byl základem i pro další překlady katolické, z nichž význ. roli sehrála tzv. Svatováclavská bible (1677, 1712-1715). Dnes se užívá kolektivního ekum. překladu (1961-1983).

Viz též: bible (JKI-J), bible (JKI-I)

Pavel Pokorný
Pavel Spunar