duše (JKI-J): Porovnání verzí
imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu) |
imported>ZRN (odkazy "viz též" vždy až po jménu autora hesla) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
<span id="entry">duše</span> V bibl. dobách byla d. (hebr. nefeš) chápána jako životní princip úzce spojený s tělem (hebr. basar), s nímž se nepojily negativní konotace. Člověk byl pojímán jako celistvá bytost stvořená [[Bůh (JKI-J)|Bohem]], který zformoval lidské tělo a vdechl do něj život podle svého obrazu. Existovala ovšem víra v pasivní přežívání stínového odrazu člověka v podzemní říši ([[še’ol (JKI-J)|še’ol]]), která připomíná mezopotamské pojetí postmortality známé z ''Eposu o Gilgamešovi''. Panovalo také přesvědčení, že d. spravedlivých jsou spojeny ve svazku živých u [[Jahve (JKI-J)|Jahva]], a tak přetrvávají v jeho paměti. Lidskou d. jako separovanou a po smrti těla přežívající jednotku pojímali podle [[Josephus Flavius (JKI-J)|Josepha Flavia]] [[esejci (JKI-J)|esejci]]. Převažovala však kolektivní [[eschatologie (JKI-J)|eschatologie]]. Konečný cíl lidské existence byl spatřován ve [[zmrtvýchvstání (JKI-J)|zmrtvýchvstání]] spojeném s posledním soudem. Souběžně s tím se prosazovala také individuální eschatologie spočívající v přesvědčení o posmrtném životě jednotlivé d. bezprostředně po zániku těla. V [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] však není věroučně rozhodnuta otázka, co existuje mezi individuální [[smrt (JKI-J)|smrtí]] člověka a konečným zmrtvýchvstáním. Názory jsou proto značně různorodé, včetně učení o převtělování, které zastává kabala. – Žid. [[filosofie židovská (JKI-J)|filosofie]] se opírala podle zaměření toho či onoho autora o platonské nebo aristotelské pojetí d. a jejich klasifikaci duševních mohutností. Plně však přihlížela také k bibl. pojetí d. jako božího prvku, který Bůh vdechl do hmotného těla. Za nejvyšší byla považována d. rozumová, která je nesmrtelnou boží částí v člověku, přijímající individuální odměnu či odplatu. Averroistická teorie monopsychismu, uznávající jen kolektivní přežívání psychiky lidstva, se proto příliš nerozšířila. – Učení o d. podrobně rozpracovala také [[kabala (JKI-J)|kabala]] rozeznávající 3-5 duševních kategorií. Nejnižší, prenatální kategorií je d. vitální (hebr. nefeš), se kterou se rodí každý člověk. Ostatní d. (hebr. ru'ach, nešama, příp. chaja, jechida) sestupují do nitra člověka z vyšších duch. sfér v případě, že si je skutečně zaslouží. D. tedy preexistují, sestupují do těl ze sefirotických světů ([[sefíra (JKI-J)|sefíra]]) a posléze se do nich zase navracejí, většinou ve složitém procesu převtělování ([[gilgul (JKI-J)|gilgul]]). |
<span id="entry">duše</span> V bibl. dobách byla d. (hebr. nefeš) chápána jako životní princip úzce spojený s tělem (hebr. basar), s nímž se nepojily negativní konotace. Člověk byl pojímán jako celistvá bytost stvořená [[Bůh (JKI-J)|Bohem]], který zformoval lidské tělo a vdechl do něj život podle svého obrazu. Existovala ovšem víra v pasivní přežívání stínového odrazu člověka v podzemní říši ([[še’ol (JKI-J)|še’ol]]), která připomíná mezopotamské pojetí postmortality známé z ''Eposu o Gilgamešovi''. Panovalo také přesvědčení, že d. spravedlivých jsou spojeny ve svazku živých u [[Jahve (JKI-J)|Jahva]], a tak přetrvávají v jeho paměti. Lidskou d. jako separovanou a po smrti těla přežívající jednotku pojímali podle [[Josephus Flavius (JKI-J)|Josepha Flavia]] [[esejci (JKI-J)|esejci]]. Převažovala však kolektivní [[eschatologie (JKI-J)|eschatologie]]. Konečný cíl lidské existence byl spatřován ve [[zmrtvýchvstání (JKI-J)|zmrtvýchvstání]] spojeném s posledním soudem. Souběžně s tím se prosazovala také individuální eschatologie spočívající v přesvědčení o posmrtném životě jednotlivé d. bezprostředně po zániku těla. V [[judaismus (JKI-J)|judaismu]] však není věroučně rozhodnuta otázka, co existuje mezi individuální [[smrt (JKI-J)|smrtí]] člověka a konečným zmrtvýchvstáním. Názory jsou proto značně různorodé, včetně učení o převtělování, které zastává kabala. – Žid. [[filosofie židovská (JKI-J)|filosofie]] se opírala podle zaměření toho či onoho autora o platonské nebo aristotelské pojetí d. a jejich klasifikaci duševních mohutností. Plně však přihlížela také k bibl. pojetí d. jako božího prvku, který Bůh vdechl do hmotného těla. Za nejvyšší byla považována d. rozumová, která je nesmrtelnou boží částí v člověku, přijímající individuální odměnu či odplatu. Averroistická teorie monopsychismu, uznávající jen kolektivní přežívání psychiky lidstva, se proto příliš nerozšířila. – Učení o d. podrobně rozpracovala také [[kabala (JKI-J)|kabala]] rozeznávající 3-5 duševních kategorií. Nejnižší, prenatální kategorií je d. vitální (hebr. nefeš), se kterou se rodí každý člověk. Ostatní d. (hebr. ru'ach, nešama, příp. chaja, jechida) sestupují do nitra člověka z vyšších duch. sfér v případě, že si je skutečně zaslouží. D. tedy preexistují, sestupují do těl ze sefirotických světů ([[sefíra (JKI-J)|sefíra]]) a posléze se do nich zase navracejí, většinou ve složitém procesu převtělování ([[gilgul (JKI-J)|gilgul]]). |
||
| − | |||
| − | <span class="section_title">Viz též:</span> [[duše (JKI-K)|duše (JKI-K)]], [[duše (JKI-I)|duše (JKI-I)]] |
||
''[[:Kategorie:Aut: Sadek Vladimír|Vladimír Sadek]]''<br /> |
''[[:Kategorie:Aut: Sadek Vladimír|Vladimír Sadek]]''<br /> |
||
| + | |||
| + | <span class="section_title">Viz též:</span> [[duše (JKI-K)|duše (JKI-K)]], [[duše (JKI-I)|duše (JKI-I)]] |
||
[[Kategorie:Aut: Sadek Vladimír]] |
[[Kategorie:Aut: Sadek Vladimír]] |
||
[[Kategorie:JKI/Judaismus]] |
[[Kategorie:JKI/Judaismus]] |
||
Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37
duše V bibl. dobách byla d. (hebr. nefeš) chápána jako životní princip úzce spojený s tělem (hebr. basar), s nímž se nepojily negativní konotace. Člověk byl pojímán jako celistvá bytost stvořená Bohem, který zformoval lidské tělo a vdechl do něj život podle svého obrazu. Existovala ovšem víra v pasivní přežívání stínového odrazu člověka v podzemní říši (še’ol), která připomíná mezopotamské pojetí postmortality známé z Eposu o Gilgamešovi. Panovalo také přesvědčení, že d. spravedlivých jsou spojeny ve svazku živých u Jahva, a tak přetrvávají v jeho paměti. Lidskou d. jako separovanou a po smrti těla přežívající jednotku pojímali podle Josepha Flavia esejci. Převažovala však kolektivní eschatologie. Konečný cíl lidské existence byl spatřován ve zmrtvýchvstání spojeném s posledním soudem. Souběžně s tím se prosazovala také individuální eschatologie spočívající v přesvědčení o posmrtném životě jednotlivé d. bezprostředně po zániku těla. V judaismu však není věroučně rozhodnuta otázka, co existuje mezi individuální smrtí člověka a konečným zmrtvýchvstáním. Názory jsou proto značně různorodé, včetně učení o převtělování, které zastává kabala. – Žid. filosofie se opírala podle zaměření toho či onoho autora o platonské nebo aristotelské pojetí d. a jejich klasifikaci duševních mohutností. Plně však přihlížela také k bibl. pojetí d. jako božího prvku, který Bůh vdechl do hmotného těla. Za nejvyšší byla považována d. rozumová, která je nesmrtelnou boží částí v člověku, přijímající individuální odměnu či odplatu. Averroistická teorie monopsychismu, uznávající jen kolektivní přežívání psychiky lidstva, se proto příliš nerozšířila. – Učení o d. podrobně rozpracovala také kabala rozeznávající 3-5 duševních kategorií. Nejnižší, prenatální kategorií je d. vitální (hebr. nefeš), se kterou se rodí každý člověk. Ostatní d. (hebr. ru'ach, nešama, příp. chaja, jechida) sestupují do nitra člověka z vyšších duch. sfér v případě, že si je skutečně zaslouží. D. tedy preexistují, sestupují do těl ze sefirotických světů (sefíra) a posléze se do nich zase navracejí, většinou ve složitém procesu převtělování (gilgul).
Viz též: duše (JKI-K), duše (JKI-I)