hierarchie (JKI-K)
hierarchie (z řec. hiera arché – svatá vláda) Termín označuje v římkat. církvi uspořádanou pospolitost kléru řízenou duchovními, jimž se dostalo vlády spravované prostřednictvím úřadů. Rozlišuje se h. vysvěcených a h. jurisdikce; do první náležejí všichni duchovní, kteří byli vysvěceni (jáhnové, kněží, biskupové), do druhé podle „božího ustanovení“ jen papež a episkopát (biskupové) a podle práva kanonického všichni ti, kdo získali kanonické oprávnění vládnout (např. z moci papeže kardinálové, legáti, apoštolští vikáři apod., z moci biskupské koadjutoři, pomocní biskupové apod. Princip h. podržely v jistém smyslu i protest. církve.
Pravoslaví rozeznává tři stupně kněžského úřadu: biskupský (episkopský), kněžský (presbyterský) a jáhenský (diakonský). Biskupové (archijereji) jsou ustanovováni a svěceni sborem biskupů a mají duch. pravomoc nad eparchií (diecéze); světí kněze (jáhna; chirotonie). Biskupům velkých nebo hl. měst přísluší titul metropolita (patriarcha). Kněží (též duchovní – jerejové) jsou podřízeni svému eparchiálnímu biskupovi a mají duch. pravomoc nad círk. oblastí (farnost, parochie). Jáhnové pomáhají při vysluhování svátostí a při hlásání evangelia. V mnišství h. postupuje od poslušníka k mnichu (jeromonachovi), igumenovi a archimandritovi.
Viz též: duchovenstvo (JKI-I)