přijímání (JKI-K)
přijímání (lat. communio – společenství; večeře Páně) Část bohoslužby, kdy kněz (kazatel) a věřící požívají ve způsobě chleba a vína tělo i krev Ježíše Krista. P. má konfesijně podmíněné formy.
V římkat. církvi je p. součástí mše svaté. Při svátosti eucharistie přijímá nejprve kněz konsekrovaný chléb a víno („pod obojí způsobou“). Po něm přijímají laikové, zpravidla jen chléb („podjednou“). Děje se tak podle zásady přirozeného spojování (concomitantia naturalis) a účasti nadpřirozeného (concomitantia supranaturalis). Kněz vkládá věřícím hostii do úst nebo podle starokř. tradice obnovené druhým vatikánským koncilem (Sacrosanctum Concilium, 1963) na dlaň, a může jim eucharistii podávat i pod obojí způsobou. P. je dovoleno jen ve stavu posvěcující milosti; p. po spáchání těžkého hříchu je svatokrádeží. Kněz přijímá denně, věřící alespoň jednou ročně (o Velikonocích), ale pokud možno co nejčastěji. Přímluvčím častého p. byl v Čechách zejm. Jan Milíč z Kroměříže. Papež Pius X. (1903-1914) doporučil dekretem 1905 každodenní p. eucharistie a 1910 snížil věk dětí pro první svaté p. na sedm let.
V pravosl. církvi je p. součástí svaté liturgie a může být podáváno denně. Užívá se kvašený pšeničný chléb (prosfora) a červené přírodní víno, do kterého kněz přidává vodu. Akt proměny chleba a vína v tělo a krev Kristovu probíhá v době epiklese (vzývání Ducha sv.). Věřící má před p. zpytovat svědomí a činit pokání, modlit se a držet půst. Eucharistii přijímá pod obojí způsobou z rukou pravosl. kněze, kterému asistuje diakon. Chléb se podává na lžičce a víno z kalicha. Eucharistii přijímají i malé děti, pokud obdržely křest a myropomazání. Nemocní mohou přijímat „svaté dary“ i mimo bohoslužbu.
V protest. církvích přijímají věřící chléb a víno („podobojí“), pův. v rámci skutečné večeře. Podle učení většiny církví je v eucharistii přítomen celý Kristus svým tělem, krví, duší i božstvím, v každém z obou způsobů rovným dílem. Úsilí o častější p. je patrné dodnes, a to jak v kat., tak v pravosl. i protest. církvích.