askeze (Islam)
askeze (zuhd) – život odříkavý. Mezi muslimy byla rozšířena především v těch nejranějších dobách islámu. Mnozí odborníci soudí, že zárodky súfismu (islámské mystiky) musíme hledat právě v tomto prostředí. Prorok Muhammad sám byl v této věci umírněný a opakovaně varoval před „přeháněním v náboženství“, i když na druhou stranu dokázal náležitě ocenit projevy horoucí víry (ímán) některých svých druhů. Mezi nimi svou náboženskou horlivostí vynikali zejména Abú Dharr al-Ghifárí, Salmán al-Fárisí, Bahlúl, Hudahajfa a další. Tito současníci Prorokovi (sahába, asháb) se vyznačovali jistými povahovými rysy, které byly pro postoje tehdejších „protoasketů“ zcela typické.
První z nich představovalo odvracení se od pozemského světa (ad-dunjá). Věřící se obracel k životu po smrti a své pozemské bytí chápal jen jako dočasné mezidobí plné strádání. V těchto postojích byl utvrzován i reálnou politickou situací své doby. Moci se chopila ummajovská dynastie považovaná většinou těchto asketů za uzurpátorskou. Světský způsob jejich vlády (mulk) tak ostře kontrastoval s politikou prvních čtyř chalífů „vedených správnou cestou“. Proto není divu, že asketové se stavěli do opozice režimu, nebo – lépe řečeno – svůj nesouhlas se stávající situací dávali najevo stažením se do vlastního nitra. Koneckonců Korán i sunna jsou plné výzev ke zbožnosti a pokání věřících, „... které se nemine odměnou.“
Raná askeze měla povahu praktického životního stylu. Nikdo z jejích stoupenců se nesnažil cokoliv na ní teoreticky rozpracovávat nebo zdůvodňovat. Soustřeďovali se na naplňování etických imperativů (etika), jako byly prostota oděvu i příbytku, omezování se v jídle i pití a život v klidu i rozjímání a především v ústraní a často též o samotě (chalwa). Obzvlášť silně prožívali pocity vlastní hříšnosti a nutnost absolutního odevzdání se do vůle Boží. Jeho přízně se snažili dosáhnout nadstandardními modlitbami (salawát an-nawáfil) a výrazy zbožnosti i dhikrem – vzýváním Překrásných jmen Božích. Často se objevují i flagelantské praktiky. Co je zajímavé a na co v pozdější době narážíme spíše jen okrajově, je poměrně častý výskyt celibátu v této epoše – a to přesto, že postoje muslimských autorit k tomuto fenoménu byly a dodnes jsou jednoznačně záporné (sexualita). Konečně nesmíme zde opomenout výrazné poustevnické tendence, které život mnoha těchto asketů provázely.
Hlavním motivem veškerého jejich počínání byl strach, strach z posmrtných trestů a utrpení, strach z ohně pekelného (nár). Korán hlavně v raných mekkánských súrách obsahuje velmi působivá eschatologická líčení (eschatologie), která silně působila na duše věřících. Strach z pekla vedl věřícího ke snaze o očistu duší prostřednictvím sebezpytování (mudžáhada) a nejrůznějších duchovních cvičení (rijáda). Věřící tedy přistupoval ke svému Stvořiteli sváděn touhou po rajské odměně a děšen strachem z pekelných trestů. To byly hlavní pohnutky jeho konání. Až mnohem později se k nim připojuje třetí motivace, a tou byla láska (mahabba) – láska k Bohu bez jakýchkoliv postranních úmyslů a nikoliv v naději na posmrtnou odměnu. Právě tento zásadní prvek spolu s rozvíjením jednotlivých mystických konceptů byl patrně oním předělem, kde se čistá askeze mění v súfismus.
Dále k tématu
- Hillenbrand, Carole. Islám: Historie, současnost a perspektivy. Přel. Jitka Jeníková. Praha: Paseka, 2017;
- Ostřanský, Bronislav. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky: „Úradky Boží pro nápravu lidského království“ šajcha Muhjiddína ibn ʻArabího. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2004;
- Ostřanský, Bronislav. Hledání skrytého pokladu: Antologie komentovaných překladů ze středověkého arabského súfijského písemnictví. Praha: Orientální ústav AV ČR, 2008;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008.
Viz též: askeze (JKI-I)