Den posledního soudu (Islam)

Den posledního soudu (jawm ad-dín) – počátek eschatologického věku a jeden ze závazných věroučných článků islámu. Pro poslední den zná arabština celou řadu působivých označení: den zmrtvýchvstání, shromáždění, zúčtování, náboženství, probuzení či jen prosté, leč dostatečně důrazné, označení Hodina (as-sáʻa). Podle tradice první zatroubení anděla Isráfíla zahubí vše živé (včetně trubače samotného, který musí být Bohem následně znovu oživen) a druhé zatroubení způsobí vzkříšení (qijáma) všech lidí, kteří se shromáždí na veliké pláni k poslednímu soudu. Lidé budou rozděleni podle své víry (ímán) i skutků na ty po pravici Boží, a na ty po levici. Podle jiného podání bude bohabojným vložena kniha (či svitek) do pravice a těm, kteří přijdou do pekla, do levice.

Muslimští teologové zdaleka nejsou jednotní v otázce, zda u posledního soudu bude hrát (a pokud ano, tak jakou) roli přímluva Muhammadova. Lidová víra i představy některých teologů však předpokládají, že Muhammadova přímluva může kupříkladu zmírňovat tresty. Stoupenci islámské mystiky (súfismus) však věří nejen v přímluvu Prorokovu, ale též v účinnou intervenci světců (awlijáʼ), což je ovšem v přímém rozporu s ortodoxním pojetím, že mezi člověkem a Bohem (Alláh) není žádného prostředníka, ani přímluvce. K poslednímu soudu se vztahuje i představa (patrně zoroastrovského původu) o mostu, který je „tenký jak vlas a ostrý jak břit meče“, který se klene nad pekelnou propastí. Zatímco věřící po něm bez problémů přejde, nevěřící se zřítí dolů. Islám nezná očistec, byť některé spekulace takto vnímaly temný pojem barzach (interval, rozhraní, úžina atd.), který se obzvlášť hojně vyskytuje v islámských mystických a teozofických textech (filozofie).

Muslimská lidová představivost zná nepřeberné množství detailů a epizod, které velmi často nemají žádnou koranickou oporu (Korán) a které se vztahují ke Dni posledního soudu. Traduje se, že lidé, když vyjdou z hrobů, dostaví se na místo shromáždění, kde budou bez jídla a pití stát čtyřicet let a nepromluví přitom jediného slova. Někteří muslimové se ptali Muhammada, jak pozná v soudný den své stoupence. Prorok jim odvětil, že jeho lidé budou mít na čele bílou tečku od modlení a i jejich nohy budou bílé od rituálního omývání (čistota). Nevěřící budou mít naproti tomu černé tváře a budou stát v jedné řadě se satany. Podle tradice Prorokovy budou v soudný den lidé stát před Bohem v podobě odrážející jejich činy v pozemském životě. Sběratel tradic o prorocích a eschatologických vyprávění Abúʼl-Hasan al-Kisáʼí tuto zmínku rozvádí do děsivých podrobností: „V soudný den se lidé shromáždí a budou mít rozličné podoby. Jedni budou proměněni v opice a to budou pomlouvači a svůdcové. Další budou proměněni v prasata a to budou ti, kteří si přivlastňovali, co jim nepatřilo. A jiní budou proměněni v prach a to budou ti, kteří se vyvyšovali a nadouvali. A další přijdou proměnění v prasata s hlavami dolů skloněnými a nohy jim budou trčet nahoru. To budou lichváři. A další přijdou slepí a budou se motat sem a tam, a to budou ti, kteří se odchylovali od pravdy a nespravedlivě soudili. A další přijdou tak, že jim bude z úst vytékat hnis a všichni se od nich odvrátí. To budou učenci, kteří si protiřečili ve slovech a skutcích. A další přijdou tak, že budou mít uřezané ruce i nohy; ti škodili svým sousedům. A další přijdou tak, že se budou podobat na hořící pně; to budou klevetníci, kteří pomlouvali druhé. A jiní přijdou tak, že budou strašlivě smrdět; a to budou ti, kdo podlehli svým tělesným žádostem...“

Pak bude přineseno(!) peklo. V Koránu se totiž objevuje dvojí pojetí pekla; představu pekla jako strašlivého obrovského tvora (např. 78:21–26: „A peklo bude věru na číhané, útulek pro vzpurné, a v něm zůstanou věky celé a chládku tam neokusí ani nápoje kromě vody vroucí a hnijící, což odměnou bude odpovídající“) však záhy nahradil obraz pekla jako místa utrpení. V lidových představách však peklo nepostrádá atributy „živé bytosti“, jak se dočteme i v al-Kisáʼího podání: „Vypráví se, že když Bůh pošle anděly, aby mu přivedli peklo, peklo se rozpláče ze strachu a lítostí nad hříšníky. Vždyť v pekle čeká na odsouzené tolik hrůz, které nezná nikdo, jedině Bůh, On je vznešený…“ Na zmíněném mostě klenoucím se nad pekelnou Propastí budou (stejně jako po smrti v hrobě) lidé podrobeni výslechu. Lidová tradice uvádí, že na první zastávce člověk zodpoví, zda upřímně věřil v Boha a nebyl pokrytcem, na druhé, zda se pravidelně modlíval, na třetí, zda dával povinnou almužnu, na čtvrté, zda zachovával půst v měsíci ramadánu, na páté, zda vykonal velkou pouť do Mekky, na šesté, zda před modlitbou vykonával požadovanou malou a velkou rituální očistu a konečně na sedmé, zda ctil otce svého a matku svou, vážil si rodinných svazků (manželství a rodina) a zastával se osob utlačovaných. Wahb ibn Munabbih tradoval, že prorok Muhammad přitom bude stát u mostu, a vždy když uvidí přes něj kráčet nějakého muslima, zvolá: „Pane! To je můj lid! To je můj bratr!“ K soudnému dni v muslimském lidovém podání nesporně patří i váhy spravedlnosti. Jedna z jejich misek, které budou větší než pozemský svět, bude napravo od Božího trůnu (kosmologie) a právě na ní budou kladeny dobré skutky člověka. Na misku ležící nalevo od Božího trůnu zase budou pokládány zlé skutky. Středověcí muslimští učenci hodně spekulovali, do jaké míry může upřímná víra „převážit“ zlé skutky člověka. Na toto dilema odpovídá Abúʼl-Hasan al-Kisáʼí následujícím příběhem: „Vypráví se, že k Vahám přivedou člověka, který bude držet v rukou sedmdesát sedm písem, které budou tak dlouhé, kam až oči dohlédnou. Na těchto listech budou zaznamenány všechny hříchy a zlé skutky onoho člověka. Potom někdo vloží do ruky toho člověka papírek malý jako koneček prstu. Na papírku bude napsáno: ‚Není boha kromě Boha a Muhammad je posel Boží.‘ Když tento papírek přijde na druhou misku vah, převáží všechny hříchy onoho člověka…“

Na pomyslných miskách vah se tedy rozhodne, kdo skončí v ráji a kdo v pekle. Tak se o tom ostatně píše i v Koránu (101:5–8): „Tehdy ten, jehož skutků váha bude těžká, se octne v blaženém žití, zatímco ten, jehož skutků váha bude lehká – Propast (peklo – pozn. autora) bude jeho mátí. Víš ty vůbec, co je to Propast? Oheň planoucí! (21:48) A postavíme v den zmrtvýchvstání váhu spravedlivou a nebude duše žádná o nic ošizena; i kdyby to mělo jen váhu zrna hořčičného, My je přineseme. A My stačíme si jako účetní.“

Dále k tématu

Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
Filiu, Jean-Pierre. Apokalypsa v islámu. Přel. Markéta Kovaříková, Kateřina Holasová a Miluše Šmídová. Praha: Volvox Globator, 2011;
Ondračka, Lubomír, a kol. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010;
Ostřanský, Bronislav. „Znamení Hodiny aneb Islám a konec světa.“ Vesmír 90, č. 528 (2011). https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2011/cislo-9/znameni-hodiny-aneb-islam-konec-sveta.html;
Vojtíšek, Zdeněk, a kol. Apokalypsa, nebo transformace?: Mileniální koncepce v minulosti i současnosti. Praha: Dingir, 2014;
Werner, Helmut. Islámská kniha mrtvých. Přel. Václav Vodička. Praha: Pragma, 2003.

Bronislav Ostřanský

Viz též: poslední soud (JKI-I)