hřbitovy (Islam)
hřbitovy (maqbara) – místa posledního odpočinku. Pro hřbitov arabština nejčastěji používá výraz maqbara, který se v plurálu maqábir objevuje ve druhém verši súry Rozmnožování: „Vy rádi v rozmnožování jmění soupeříte, pokud hroby nenavštívíte.“ Další synonyma, jako jsou kupříkladu džabbána, madfan nebo turba, se v Koránu nevyskytují. Arabští autoři nám zanechali jen velmi skromné informace o dějinách a vývoji muslimských pohřebišť. Právnické spisy se zabývají pouze zákazem zdobení hrobek a otázkami navštěvování hrobů. Teologové Ibn Batta a Ibn Qudáma např. zdůrazňují, že prorok Muhammad zakazoval modlitby na hřbitovech. Ibn Tajmíja poznamenává, že pohřebiště křesťanů a židů (viz jinověrci) nesmí ležet v těsné blízkosti těch muslimských. Z topografických a cestopisných spisů lze vyvodit jistá pravidla, která se týkala umisťování muslimských pohřebišť. Podle snadno pochopitelné urbanistické logiky se většinou nacházely za hradbami města, ovšem na druhé straně poblíž městských bran. Hřbitovy se většinou rozkládaly na rovině, avšak úpatí nebo přímo svahy hor se pro svou atmosféru rovněž stávaly vyhledávaným místem k pohřbívání. O tom nás snadno přesvědčí příklady již zmíněné káhirské al-Qaráfy poblíž Muqattamu, mekkánského hřbitova al-Hadžún, který leží na úpatí stejnojmenného kopce, nebo hřbitovy v damašské čtvrti Sálihíja, která se rozkládá na strmém svahu hory Qásjún. Podle islámské Tradice (sunna) a práva (fiqh) by se na hřbitovech nemělo bojovat a ani přes ně střílet. Vztah mezi městem a jeho hřbitovy se vždy vyznačoval pozoruhodnou ambivalencí. Na jedné straně byly hřbitovy považovány za nečisté místo, zcela nevhodné k prováděni modliteb, stejně jako lázně, stáje nebo smetiště. Avšak pro většinu muslimů pohřebiště vždy představovala svatá místa, neboť obsahovala místa posledního odpočinku osob velebených všemi věřícími, jako byli členové Muhammadovy rodiny, Prorokovi druhové, jejich následovníci, významné autority islámu a v neposlední řadě velcí súfijští mistři (šajchové). Hrobky těchto výše zmíněných „kategorií“ osobností v sobě skrývají zvláštní požehnání (baraka). Téměř každé muslimské město se pyšní přítomností hrobu velkého muslima, větší města jich skrývají hned několik a metropole, jako např. Káhira, se honosí desítkami takových míst. Příslušný zesnulý se vlastně stává pomyslným patronem města. Nejen, že svým vlivem ze záhrobí město ochraňuje, ale jako magnet přitahuje davy poutníků, což v sobě obsahuje i nepřehlédnutelný aspekt hospodářský. Proslulým hrobkám se věnuje celé odvětví středověkého arabského písemnictví. Jsou to tzv. fadáʼil, neboli výčty předností, kterými přítomný zesnulý obohacuje místo svého posledního odpočinku, mezi nimiž figurují požehnání, sláva a prosperita. Velmi podobné zaměření mají knihy zijárát (návštěv hrobek), které představovaly (a dodnes představují, neboť se stále vydávají) jisté průvodce poutníka k proslulým hrobům, kde hodlal těžit z privilegia přiblížení se ke slavnému zesnulému. Vedle poutí k hrobkám se na některých hřbitovech (např. na káhirské Qaráfě) rozvinuly pravidelné ceremonie, kdy u některých významných hrobů každoročně v jisté období probíhal dhikr, recitovalo se z Koránu či prozpěvovalo. Mnohé významné hrobky se staly centry súfijských lidových oslav mawlidů. Významné hroby však nepřitahovaly pouze živé, ale stávaly se zárodkem určitých „čtvrtí“ v rámci již stávajících hřbitovů. Samostatnou kapitolu v islámském pohřebnictví představují šíitské (šíʻa) zvyklosti, přesněji řečeno dovoz a ukládání statisíců mrtvých na obrovských hřbitovech v jižním Iráku. Šíité uvádějí, že prvním člověkem, jehož tělo bylo převezeno z původního místa pohřbení v Kúfě do Nadžafu, byl imám ʻAlí ibn Abí Tálib, který tak posmrtně položil základ tradici přepravy mrtvých na hřbitovy obklopující hroby předních muslimů. Nejprestižnějším místem se v tomto směru stal hřbitov Wádí as-salám (Údolí míru), následovaný Wádí al-ímán (Údolí víry) v Karbaláʼ, dále Maqábir Qurajš (Kurajšovský hřbitov) v Qázimajnu a at-Tarima v Sámaráʼ.
Být pohřben v Nadžafu vždy bylo šíity pokládáno za nejžádanější posmrtnou výsadu. A právě imáma ʻAlího považují za nejzdatnějšího ochránce živých, ale i mrtvých. Podle tradované legendy se uložením ostatků do blízkosti ʻAlího hrobu zkracuje doba mezi smrtí a vzkříšením a smývají hříchy zesnulého. Šestý imám Džaʻfar as-Sádiq („Pravdomluvný“) údajně prohlásil, že jeden den po boku ʻAlího se vyrovná sedmi stům let modliteb.
Dále k tématu
- Al-Maqrízí, Taqíjuddín Ahmad. Popsání pozoruhodností Egypta. Přel. Bronislav Ostřanský. Praha: Academia, 2012;
- Hattstein, Markus, a Peter Delius, eds. Islám: Umění a architektura. Přel. Klára Ježková, Jan M. Heller. Praha: Slovart, 2006;
- Macháček, Štěpán, a Hana Nováková, Hana Benešovská. Káhira: architektura a umění islámského velkoměsta. Praha: Univerzita Karlova, 2009;
- Ostřanský, Bronislav, ed. Smrt, hroby a záhrobí v islámu. Praha: Academia, 2015;
- Stejskal, David, a Jaroslav Šejvl. Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer, 2011.