požehnání (Islam)
požehnání (baraka) – v muslimském vnímání kvalita či síla božského původu, jíž jsou obdařeni proroci (anbijáʼ) či světci (awlijáʼ). Barakou však mohou oplývat i jiní vzdělaní a zbožní jedinci a nejen to – jako zdroj baraky se tradičně uvádí rovněž různá svatá místa či objekty (stromy, kameny, studny atd.). Podobné chápání požehnání sdílejí též křesťané i židé (jinověrci), žijící v islámském prostředí. Podle muslimů je jediným zdrojem baraky Bůh (Alláh), který jí obdařil mimo jiné proroka Muhammada, jeho rodinu (ahluʼl-bajt) i šíitské imámy, ale též mnohé významné osobnosti dějin, zdaleka nejen učence (ʻulamáʼ) a mystiky (derviš), ale též vladaře či vojevůdce, jimž zkrátka „štěstí přálo“. Ovšem v těch nejširších představách se baraka pojí především s velkými súfijskými mistry (šajch), jako byli kupříkladu zakladatelé mystických řádů (taríqa) aj. Tento koncept obecně vždy představoval a dosud představuje jednu z nejvýraznějších „třecích ploch“ mezi súfiji a zastánci islámské ortodoxie. Normativnímu islámu je totiž myšlenka, že by kdokoliv, byť spirituálně neobyčejně vyspělý, mohl být prostředníkem či přímluvcem u Boha zcela cizí. „Žitá“ (súfismem poznačená) religiozita však s touto představou pracuje s naprostou samozřejmostí. Baraku může věřící získat jednak samotnou návštěvou hrobu světce (maqám), ale stejně dobře i vykonáním dobrého skutku (ihsán) ve jménu dotyčného zesnulého. Prostí lidé věří, že baraka se přenáší též zcela fyzicky, například prostřednictvím líbání mřížoví hrobky, nebo dokonce že mohou získat baraku žijícího súfijského šajcha prostým podáním rukou. Těchto pověr úspěšně využívají prodejci rozličných náboženských suvenýrů, jako jsou růžence (sibha, tasbíh) či modlitební koberečky (sadždžáda), argumentující tím, že jejich zboží nakoupené právě na místě poblíž příslušné hrobky přinese věřícímu štěstí. Zdrojem baraky nemusí být jen konkrétní osoba či místo, ale může se stejně dobře vázat i k předmětům významným z hlediska muslimské religiozity (z majetku zbožných), jako jsou například Prorokův zelený hadramawtský plášť (burda) či Dhuʼl-fiqár, legendární meč čtvrtého chalífy ʻAlího ibn Abí Tálib, který získat od svého tchána, proroka Muhammada a který svými nadpřirozenými vlastnostmi může vzdáleně připomínat západní Excalibur. Jako první objekty zbožně uctívané jakožto nositelé baraky se tradičně uvádějí nejstarší rukopisy Koránu z majetku pravověrných chalífů ʻUthmána ibn ʻAffán a ʻAlího ibn Abí Tálib.
Dále k tématu
- Kropáček, Luboš. Súfismus: Dějiny islámské mystiky. Praha: Vyšehrad, 2008;
- Lane, Edward William. Arabská společnost ve středním věku: Studie k „Tisíc a jedné noci“. Praha: V. Kotrba, 1905;
- Slobodník, M., a D. Deák, G. Pirický, eds. Súčasné podoby súfizmu od Balkánu po Čínu. Bratislava: Univerzita Komenského, 2010.
Viz též: požehnání (JKI-I), baraka (JKI-I)