filosofie (JKI-I)
filosofie (arab. falsafa) Klasické období arab. psané f. sahá do 12. stol., kdy vrcholí dílem Ibn Rušda, zejm. jeho učením o dvojí pravdě – fil. a náb. (averroismus). Tradici f. rozhojnil Ibn Chaldún (14. stol.), který ve své Mukaddimě (arab. Úvodní poznámky) zpracoval patrně první známý pokus o f. dějin. F. se vyvíjela jako vzájemné střetávání peripatetismu, jeho novopythagorejské kritiky a hermetismu. Aristotelismus byl interpretován novoplatonsky; na prvním místě stojí Jedna, z něhož emanují intelekty odlišných stupňů a jednotlivé, hierarchicky řazené kategorie bytí. Tak smiřovala fil. racionalismus se zjevením boží jedinosti. K peripatetickému proudu se řadí al-Kindí, al-Fárábí a zejm. Ibn Síná. Novopythagoreismus se inspiroval logikou stoiků a matematickou symbolikou; v encyklopedických dílech se jimi zabývali Bratři čistoty. Hermetismus (např. Džábir Ibn Hajján) navazoval na alchymii, oponoval aristotelské přírodní f. (proti poznávání podstaty byla stavěna bezprostřednost jevů) a byl východiskem pro okultní vědy. Na východě islám. světa vrcholí vývoj f. dílem al-Ghazzálího, který vymezil působnost racionalistické f. při soužití se sunnitskou teologií (aš‘aríja, kalám, sunna), současně tím však určil hranice, které nesměla f. překračovat. Od 11. stol. se centrum f. přesunovalo do Andalusie. K jejím představitelům patří: Ibn Hazm (f. jazyka), Ibn Bádždža (úloha f. jako nástroje individuálního osvícení), Ibn Tufajl (osamělost filosofa jako předpoklad dosažení osvětlujícího poznání) a Ibn Rušd (komentátor Aristotela, hledající smíření rozumu a víry, f. a teologie). V kontextu islám. reformismu 19. a 20. stol. a v soudobém islámu je odkaz arab. falsafy zanedbatelný.
Viz též: filosofie židovská (JKI-J), filosofie křesťanská (JKI-K)