husitství (JKI-K)
husitství Pokus o nápravu církve a společnosti v čes. zemích 15. stol., hlásící se k odkazu Jana Husa. Čerpalo z domácí reformní tradice, učení Jana Viklefa a myšlenek valdenských. Podnětem k radikalizaci hnutí byla 1415 mučednická smrt Husova a 1416 Jeronýma Pražského. 1417 sjednotilo h. univerzitní mistry a utrakvistickou šlechtu, mj. i obavou před důsledky lidového vření. Dvě protihusitské buly papeže Martina V. z 1418 urychlily proces manifestace práva hájit svobodu „zákona božího“ na venkově i v Praze. 1419 hnutí vrcholí pod vedením Jana Želivského a Jana Žižky. Mírumilovnost zastánců prvokřesťanského vzoru vystřídala po vyhlášení křížové výpravy proti čes. kacířům (1420) obranná bojechtivost. Posílila i prvky blouzniveckého rovnostářství a chiliasmu. Kromě přirozeného dělení na opatrnou „pravici“ a bojovnou „levici“ (jejíž nejradikálnější křídlo bylo záhy zlikvidováno) se projevil i názorový rozdíl mezi teology a válečníky. Za společný program uznali 1421 čtyři pražské artikuly, hájící svobodu kázání božího slova, podávání kalicha laikům, odebrání majetku a světské moci církvi a požadavek odpovědnosti za mravní stav společnosti. Do října 1424 se husitům pod vedením Jana Žižky, od 1425 do května 1434 Prokopa Holého, podařilo vítězně odrážet útoky křižáckých výprav, dobývat střediska domácí opozice a hlásat svůj program daleko za hranice loupeživými „spanilými jízdami“. Teol. vrcholu dosáhlo h. 1432 formulací podmínky své účasti na jednání basilejského koncilu. Husitští bohoslovci přiměli koncilní vyslance k uznání svrchované závaznosti slova a životní praxe Ježíše Krista a apoštolské církve jako jediného rozhodčího sporu mezi záp. církví a čes. odpůrci. Rok po obraně husitských principů na basilejském koncilu 1433 byla v bitvě u Lipan 1434 poražena „levice“ a 1436 uzavřen kompromisní smír na základě tzv. kompaktát. Tíživý smír neznamenal porážku čes. reformace, která přežila v podobě utrakvismu a jednoty bratrské.
Viz též: táborité