Sefardové (JKI-J)

Sefardové (hebr. Sfaradim; podle hebr. označení Iberského poloostrova bibl. jménem Sfarad, srov. Abd 1,20) Potomci Židů, kteří žili ve Španělsku a Portugalsku do vypovězení 1492, resp. 1497. Žid. osady ve Španělsku byly velmi staré, podle legendy zde Židé žili už v době vlády krále Šalomouna. Polit. a jazykově však byli špan. Židé spojeni s žid. centrem v Babylónii, v jehož tradici pokračovali. Obsazení Andalusie muslimy na zač. 8. stol. zahájilo zlatý věk špan. Židů. Nejznámějšími osobnostmi tohoto období byli lékař a diplomat Chasdaj ibn Šaprut, básník a halachista Šmu’el ha-Nagid, básník Moše ibn Ezra, básníci a filosofové Šlomo ibn Gabirol ibn Gabirol a Jehuda Halevi, ale především lékař, filosof a halachista Maimonides. Po pronásledování za vlády Almohádů se žid. osídlení stáhlo především do kř. části Iberského poloostrova, kde bylo posléze vystaveno tvrdému christianizačnímu tlaku za pomoci špan. i portugalské inkvizice. Po masovém pronásledování 1391 velká většina Židů přistoupila na konverzi ke křesťanství, ale v soukromí dále praktikovala judaismus (maranové). Po dokončení reconquisty byli zbývající Židé (asi 250 000 osob) vyhnáni 1492 ze Španělska a 1497 z Portugalska. První vlna vystěhovalců směřovala do sev. Afriky, Itálie a Turecka, další do Anglie, Ameriky a záp. Evropy. S. mluvili tzv. žid. španělštinou označovanou jako ladino. Mezi sefardským a aškenázským ritem jsou určité rozdíly. S. se řídí kodexem Šulchan aruch od Josefa Kara bez dodatků Moše Iserlese.

Bedřich Nosek