Jeruzalém (JKI-J)

Jeruzalém (hebr. Jerušalajim – město pokoje, řec. Hierosolyma, arab. el-Kuds) Posvátné město judaismu, hl. město státu Izrael. Existence města je doložena již v egypt. klatbových textech z 19. nebo 18. stol. př.n.l. (Rušalimum, Urušalimum), v korespondenci z egypt. Tell el-Amarny ze 14. stol. př.n.l. (Urusalim) nebo v asyrských nápisech ze 7. stol. (Ursalimmu). V Pentateuchu je J. zmíněn pouze jednou v podobě Šalem (Gn 14, 18), která stejně jako předchozí varianty naznačuje, že pův. název města odkazoval k bohu Šalimovi, jak ostatně ukazují i pravděpodobná teoforní jména Šalomoun nebo Abšalóm. Město obývané kanaánskými Jebúsejci a nazývané proto Jebús (Sd 19, 10; 1Pa 11, 4-5) dobyl kol. 1000 př.n.l. David a učinil je centrem svého sjednoceného království (2S 5, 6-9; 1Pa 11, 5). Polit. a mocenský význam získaného města zvaného též nově Město Davidovo (Ir David) byl náb. posílen již za Davida přenesením schrány smlouvy a pak zejm. za Šalomouna vybudováním chrámu na jeruzalémské hoře Sión ztotožňované tradičně s horou Mórija, místem Izákova obětování (2Pa 3, 1). Po smrti Šalomouna se J. stal hl. městem Judského království a trvalým sídlem davidovské dynastie. Posílení náb. prestiže města přinesla reforma krále Jóšijáše kol. 622 př.n.l., který zrušil všechny svatyně v zemi a jahvistický kult centralizoval výhradně do J. Když 587/586 př.n.l. město dobyl babylónský král Nabukadnezar II., byly strženy hradby a vypálen chrám (churban). Po návratu z babylónského exilu, kam byla odvlečena význ. část obyvatel města, se úsilí navrátilců soustřeďovalo na obnovu chrámu, provedenou 520-515 př.n.l., i městských hradeb, vybudovaných za Nehemjáše. V helénistickém období znamenala největší ohrožení města snaha seleukovského vládce Antiocha IV. Epifana vymýtit žid. náboženství a nahradit je v jeruzalémském chrámu kultem Dia Olympského. Povstání Makabejských, které bylo odezvou, dosáhlo 164 př.n.l. pod vedením Judy Makabejského vítězství a očištění chrámu. Rozsáhlá přestavba chrámového areálu pak proběhla za vlády Héróda Velikého. V době protiřím. války byl J. dlouho obléhán a nakonec 70 dobyt. Město bylo vypleněno a jeruzalémský chrám definitivně zničen. Po neúspěšném Bar Kochbově povstání 132-135 byli Židé z města vysídleni a J. přejmenován na Aelia Capitolina. V dalším vývoji byl J. intenzivně christianizován, zvláště za císaře Konstantina I., a po jeho dobytí Araby 638 také islamizován zejm. rozsáhlou stavební činností na chrámové hoře. Masový návrat Židů v duchu sionismu, završený vznikem státu Izrael 1948 a obsazením J. v šestidenní válce 1967, tak vyvolal celou řadu střetů s výrazným náb. podtextem. Starověký J. sloužil díky chrámu jako poutní centrum, které působilo jako těžiště nejen pro palestinské Židy, ale pro celou žid. diasporu. Ani zánik chrámu a vysídlení Židů z J. na konci starověku tuto funkci nepotlačily. Synagogální svatostánky, které do jisté míry převzaly symboliku chrámu, zachovávají orientaci k J. (mizrach) stejně jako se k němu obracejí Židé v četných modlitbách. Prosby za obnovení města a Davidova království jsou součástí 14. požehnání Amidy pro všední den a objevují se i v požehnání po jídle. Podobný smysl má také pozdrav „Příští rok v J.“ pronášený při sederu o svátku Pesach a po skončení Jom kipur. Na tradici starověkých poutních svátků navazují poutě k Západní zdi, poslednímu zbytku jeruzalémského chrámu.

Viz též: Jeruzalém (JKI-K), Jeruzalém (JKI-I)

Dalibor Papoušek