chalífa (JKI-I): Porovnání verzí

Verze z 14. 11. 2024, 21:37

chalífa (arab. náměstek, zástupce) Titul nástupců proroka Muhammada, světských a duch. vůdců chalífátu. Muhammad za svého života neurčil nástupce jako hlavu obce věřících. Ani v koránu není v této věci žádné ponaučení. Po Muhammadově smrti měl být uplatněn starý obyčej volby provedené radou starších, avšak prvního ch., Muhammadova tchána Abú Bakra (632-634), nominovala malá skupina muslimů z Mekky (muhádžirún; hidžra). Stoupenci z Medíny (ansár) hodlali uplatnit starý kmenový princip volby šúrá, ale nakonec přijali závazek přísahy věrnosti (baj‘a). Ani ch. Umar Ibn al-Chattáb (634-644) nebyl zvolen, nýbrž jmenován bez vědomí obce. U třetího ch. Usmána Ibn al-Affána (644-656) se sice uplatnila zásada šúrá, ale radu starších jmenoval Umar. Požadavek následnictví v linii Muhammadova rodu byl opět posílen 656-661 za vlády Muhammadova bratrance a zetě Alího Ibn Abí Táliba, po jeho vraždě však ustoupil dynastickému principu Umajjovců. Otázka nástupnictví a legitimity moci se stala příčinou zákl. rozkolu, dělícího islám na sunnu a ší‘u. Přesto Umajjovci zajištěním vlastní mocenské hegemonie nad chalífátem upevnili jeho vnitřní stabilitu. Ch. byl chápán jako náměstek Muhammada, neměl však jeho vlastnosti: neměl právo obohacovat zvěst o další myšlenky a zákonné normy ve smyslu božího zjevení. Duch. funkce ch. spočívala v jeho formálním právu nejvyššího imáma a chatíba (odtud titul amír al-mu‘minín - kníže věřících). V praxi však byla významnější jeho funkce administrátora a ochránce bezpečnosti obce a státu. Rozvoj islám. státní ideologie a interpretace sv. textů příslušely ulamá (duchovenstvo), kteří se stali vykladači a obhájci světské polit. praxe ch. Pro ší‘itskou větev platily zcela jiné zásady. Za abbásovských ch., sídlících v Bagdádu (750-1258), se chalífát rozpadl na mnoho státních útvarů, jejichž vládci ústředního ch. dílem formálně uznávali, dílem ignorovali. Po vyvrácení Bagdádu Mongoly 1258 se instituce chalífátu přenesla do mamlúcké Káhiry a po připojení Egypta k Osmanské říši 1517 do Istanbulu. Tehdy už měla zcela symbolický a prestižní význam. Od konce 18. stol., kdy se Osmanská říše ocitla ve fázi úpadku, začala ch. akcentovat jako symbol duch. velikosti obce. Okázale užíval titul ch. sultán Abdülhamid II. (1876-1909) kvůli propagandě panislamismu. Funkce ch. byla formálně zrušena 1924 dekretem tur. republikánského reformátora Mustafy Kemala Atatürka (kemalistické reformy).

Miloš Mendel

Viz též: teokracie (JKI-J), teokracie (JKI-K)

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">chalífa</span> (arab. náměstek, zástupce) Titul nástupců proroka [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammada]], světských a duch. vůdců [[chalífát (JKI-I)|chalífátu]]. Muhammad za svého života neurčil nástupce jako hlavu [[obec věřících (JKI-I)|obce věřících]]. Ani v [[korán (JKI-I)|koránu]] není v této věci žádné ponaučení. Po Muhammadově smrti měl být uplatněn starý obyčej volby provedené radou starších, avšak prvního ch., Muhammadova tchána Abú Bakra (632-634), nominovala malá skupina muslimů z Mekky ([[muhádžirún (JKI-I)|muhádžirún]]; [[hidžra (JKI-I)|hidžra]]). Stoupenci z [[Medína (JKI-I)|Medíny]] ([[ansár (JKI-I)|ansá]]r) hodlali uplatnit starý kmenový princip volby [[šúrá (JKI-I)|šúrá]], ale nakonec přijali závazek [[přísaha věrnosti (JKI-I)|přísahy věrnosti]] (baj‘a). Ani ch. Umar Ibn al-Chattáb (634-644) nebyl zvolen, nýbrž jmenován bez vědomí obce. U třetího ch. Usmána Ibn al-Affána (644-656) se sice uplatnila zásada šúrá, ale radu starších jmenoval Umar. Požadavek následnictví v linii Muhammadova rodu byl opět posílen 656-661 za vlády Muhammadova bratrance a zetě [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alího Ibn Abí Táliba]], po jeho vraždě však ustoupil dynastickému principu Umajjovců. Otázka nástupnictví a legitimity moci se stala příčinou zákl. rozkolu, dělícího islám na [[sunna (JKI-I)|sunnu]] a [[ší‘a (JKI-I)|ší‘u]]. Přesto Umajjovci zajištěním vlastní mocenské hegemonie nad chalífátem upevnili jeho vnitřní stabilitu. Ch. byl chápán jako náměstek Muhammada, neměl však jeho vlastnosti: neměl právo obohacovat zvěst o další myšlenky a zákonné normy ve smyslu božího zjevení. Duch. funkce ch. spočívala v jeho formálním právu nejvyššího [[imám (JKI-I)|imáma]] a [[chatíb (JKI-I)|chatíba]] (odtud titul amír al-mu‘minín - kníže věřících). V praxi však byla významnější jeho funkce administrátora a ochránce bezpečnosti obce a státu. Rozvoj islám. státní ideologie a interpretace sv. textů příslušely ulamá ([[duchovenstvo (JKI-I)|duchovenstvo]]), kteří se stali vykladači a obhájci světské polit. praxe ch. Pro ší‘itskou větev platily zcela jiné zásady. Za abbásovských ch., sídlících v Bagdádu (750-1258), se chalífát rozpadl na mnoho státních útvarů, jejichž vládci ústředního ch. dílem formálně uznávali, dílem ignorovali. Po vyvrácení Bagdádu Mongoly 1258 se instituce chalífátu přenesla do mamlúcké Káhiry a po připojení Egypta k Osmanské říši 1517 do Istanbulu. Tehdy už měla zcela symbolický a prestižní význam. Od konce 18. stol., kdy se Osmanská říše ocitla ve fázi úpadku, začala ch. akcentovat jako symbol duch. velikosti obce. Okázale užíval titul ch. sultán Abdülhamid II. (1876-1909) kvůli propagandě [[panislamismus (JKI-I)|panislamismu]]. Funkce ch. byla formálně zrušena 1924 dekretem tur. republikánského reformátora Mustafy Kemala Atatürka ([[kemalistické reformy (JKI-I)|kemalistické reformy]]).
-<span class="section_title">Viz též:</span> [[teokracie (JKI-J)|teokracie (JKI-J)]], [[teokracie (JKI-K)|teokracie (JKI-K)]]
 ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]''<br />
+<span class="section_title">Viz též:</span> [[teokracie (JKI-J)|teokracie (JKI-J)]], [[teokracie (JKI-K)|teokracie (JKI-K)]]
 [[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]]
 [[Kategorie:JKI/Islám]]