chalífát (JKI-I): Porovnání verzí

Aktuální verze z 14. 11. 2024, 21:37

chalífát (arab. chiláfa) Islám. stát řízený chalífou. Pův. znamenal území, na němž je uplatňována moc obce věřících. Instituce ch. vznikla po smrti Muhammada 632. První čtyři chalífové (Abú Bakr, Umar Ibn al-Chattáb, Usmán Ibn al-Affán a Alí Ibn Abí Tálib), nazývaní „správně vedení“ (al-chulafá ar-rášidún, 632-661), chápali ch. jako státopráv. jednotu náb., polit. a vojenských zájmů obce. Jejich vláda, umocněná přísahou věrnosti (baj‘a) od členů obce, byla částečně dozníváním beduínských tradic, částečně odrazem reálného boje o moc. Centrem ch. byla nejprve stř. Arábie s hl. městem v Medíně. Za panování umajjovské dynastie (661-750) se území ch. rozšířilo od Pyrenejského poloostrova přes sev. Afriku, Levantu, Mezopotámii a Írán až po Střední Asii a povodí Indu. Sídlem umajjovského ch. byl Damašek. Tehdy ustoupil do pozadí duch. aspekt a zdůraznila se světská funkce. Proces decentralizace se umocnil za vlády Abbásovců (750-1258), kdy pokračoval proces oddělení reálné polit. moci od náb. doktríny a rostl odpor ší‘y a cháridži. Až do pol. 9. stol. Abbásovci spravovali ch. jako vládci z centra, reálně však narůstal proces decentralizace na nezávislé provincie a státy, jež většinou formálně nadále uznávaly duch. suverenitu bagdádských chalífů. Abbásovci byli limitováni duchovenstvem, jež učinilo ch. předmětem teol.-práv. studií. V 9.-10. stol. se prosazovaly pod vlivem řec. filosofie (kalám, mu‘tazila) nové racionalistické proudy, které princip neomezené moci ch. zpochybňovaly. Mnohé sultanáty již neuznávaly ch. ani nominálně. Největším úderem ch. byl vznik fátimovského státu (909-1171, Fátimovci) v Tunisku a později v Egyptě a také existence umajjovského ch. v Andalusii. Následně idea ch. ustoupila, formálně tuto funkci udržovali egypt. mamlúkové (1250-1517), po nich ji z prestižních důvodů převzali osmanští sultánové. Instituce ch. byla oživena až v 19. stol. v islám. reformismu a panislamismu. Kalkulují s ní i někteří současní teoretikové islám. fundamentalismu.

Miloš Mendel

Viz též: stát (JKI-K), teokracie (JKI-J), teokracie (JKI-K)

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">chalífát</span> (arab. chiláfa) Islám. stát řízený [[chalífa (JKI-I)|chalífou]]. Pův. znamenal území, na němž je uplatňována moc [[obec věřících (JKI-I)|obce věřících]]. Instituce ch. vznikla po smrti [[Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I)|Muhammada]] 632. První čtyři chalífové (Abú Bakr, Umar Ibn al-Chattáb, Usmán Ibn al-Affán a [[Alí, Ibn Abí Tálib (JKI-I)|Alí Ibn Abí Tálib]]), nazývaní „správně vedení“ (al-chulafá ar-rášidún, 632-661), chápali ch. jako státopráv. jednotu náb., polit. a vojenských zájmů obce. Jejich vláda, umocněná [[přísaha věrnosti (JKI-I)|přísahou věrnosti]] (baj‘a) od členů obce, byla částečně dozníváním beduínských tradic, částečně odrazem reálného boje o moc. Centrem ch. byla nejprve stř. Arábie s hl. městem v [[Medína (JKI-I)|Medíně]]. Za panování umajjovské dynastie (661-750) se území ch. rozšířilo od Pyrenejského poloostrova přes sev. Afriku, Levantu, Mezopotámii a Írán až po Střední Asii a povodí Indu. Sídlem umajjovského ch. byl Damašek. Tehdy ustoupil do pozadí duch. aspekt a zdůraznila se světská funkce. Proces decentralizace se umocnil za vlády Abbásovců (750-1258), kdy pokračoval proces oddělení reálné polit. moci od náb. doktríny a rostl odpor [[ší‘a (JKI-I)|ší‘y]] a [[cháridža (JKI-I)|cháridži]]. Až do pol. 9. stol. Abbásovci spravovali ch. jako vládci z centra, reálně však narůstal proces decentralizace na nezávislé provincie a státy, jež většinou formálně nadále uznávaly duch. suverenitu bagdádských chalífů. Abbásovci byli limitováni [[duchovenstvo (JKI-I)|duchovenstvem]], jež učinilo ch. předmětem teol.-práv. studií. V 9.-10. stol. se prosazovaly pod vlivem řec. [[filosofie (JKI-I)|filosofie]] ([[kalám (JKI-I)|kalám]], [[mu‘tazila (JKI-I)|mu‘tazila]]) nové racionalistické proudy, které princip neomezené moci ch. zpochybňovaly. Mnohé sultanáty již neuznávaly ch. ani nominálně. Největším úderem ch. byl vznik fátimovského státu (909-1171, [[Fátimovci (JKI-I)|Fátimovci]]) v Tunisku a později v Egyptě a také existence umajjovského ch. v [[Andalusie (JKI-I)|Andalusii]]. Následně idea ch. ustoupila, formálně tuto funkci udržovali egypt. [[mamlúk (JKI-I)|mamlúkové]] (1250-1517), po nich ji z prestižních důvodů převzali osmanští sultánové. Instituce ch. byla oživena až v 19. stol. v islám. [[reformismus (JKI-I)|reformismu]] a [[panislamismus (JKI-I)|panislamismu]]. Kalkulují s ní i někteří současní teoretikové islám. [[fundamentalismus islámský (JKI-I)|fundamentalismu]].
-<span class="section_title">Viz též:</span> [[stát (JKI-K)|stát (JKI-K)]], [[teokracie (JKI-J)|teokracie (JKI-J)]], [[teokracie (JKI-K)|teokracie (JKI-K)]]
 ''[[:Kategorie:Aut: Mendel Miloš|Miloš Mendel]]''<br />
+<span class="section_title">Viz též:</span> [[stát (JKI-K)|stát (JKI-K)]], [[teokracie (JKI-J)|teokracie (JKI-J)]], [[teokracie (JKI-K)|teokracie (JKI-K)]]
 [[Kategorie:Aut: Mendel Miloš]]
 [[Kategorie:JKI/Islám]]