David (JKI-J)
David (z hebr. dod – milovaný) Král Judska i sev. Izraele, polit. sjednotitel země a zakl. davidovské dynastie (asi 1000-960 př.n.l.). Jediným pramenem o jeho osobě jsou bibl. tradice (1S 16, 1nn; 2S; 1K 1, 1-2, 12; 1 Pa 2, 1nn). D. pocházel z kmene Juda, narodil se v Betlémě jako nejmladší syn Jišaje a pravnuk Bóaze a Rút. Pův. byl pastýřem, brzy však vstoupil do služeb krále Saula, ve kterých se natolik osvědčil (souboj s Goliášem), že získal jeho dceru Míkal za manželku. Když upadl u Saula v nemilost, uchýlil se jako žoldnéř k Pelištejcům. Po Saulově smrti se nechal v Hebronu pomazat za krále již. kmenů, a když se mu po sedmiletém soupeření se Saulovým synem Ešbaalem (Íš-bóšetem) podařilo zmocnit i území sev. kmenů, spojil obě části v jeden polit. celek. Za hl. město si zvolil Jeruzalém pro jeho výhodnou polohu na spojnici mezi sev. a již. kmeny. Město, osídlené v té době kanaánskými Jebúsejci, dobyl a přestavěl. Jako součást dynastického programu nechal do Jeruzaléma přenést z Kirjat-jearímu schránu smlouvy. Postupně stabilizoval království i vůči nejbližším sousedům: Moábu, Amónu a Edómu, a potlačil také Pelištejce. Přestože mohl využít dočasného mocenského vakua na tehdejším Předním východě k vnějšímu zajištění státu, nepodařilo se mu trvale překlenout vnitřní rozpory mezi sev. a již. kmeny. V dynastických sporech na sklonku jeho vlády se jako příští král prosadil Šalomoun, po jehož smrti se někdejší Davidovo království rozpadlo na dva pův. celky. Již v knihách Letopisů byl D. idealizován jako zbožný panovník zahleděný do tvorby žalmů a péče o náb. obřady. Kněžský obraz ideálního krále poté přispěl k jeho postupné proměně v eschatologickou postavu královského mesiáše.