isná ašaríja (JKI-I)
isná ašaríja (od arab. isná ašara – dvanáct, tzv. dvanáctníci; též imámíja – vyznavači imámátu) Početně i polit. nejvýzn. ší‘itská větev, od 1501 dodnes státní náboženství v Íránu. Vyznavači pův. nazýváni turábité (podle jednoho z přídomků Alího Ibn Abí Táliba – Abú Turáb), později také dža‘farovci (podle šestého imáma) nebo ráfidité (od arab. ráfid – odvrhující, tzn. uzurpátorské dynastie, již zabránily naplnění údajně legitimních práv alijovců na vedení chalífátu). Mezi 9.-10. stol. se i.a. organizačně i dogmaticky dotvořila jako náb. směr uznávající dědičnou posloupnost imámů z rodu Alího a Fátimy. Řadu imámů uzavírá dvanáctý, Muhammad al-Mahdí, který odešel, aby působil jako imám skrytý (al-imám al-machfí, ghajba) a vrátil se na zem jako mahdí. Učení i.a. se opírá o pět zákl. kořenů: jedinost boží, víru v boží spravedlnost, víru v prorocké poslání Muhammada a předcházejících proroků, víru v den posledního soudu, vzkříšení a posmrtný život a víru v imámát. Největšího polit. úspěchu dosáhlo učení i.a. díky řádu safavíja a nastoupení dynastie Safíjovců na íránský trůn (1501), která i.a. stanovila státní doktrínou. Tak se poprvé dostala do postavení, kdy byla nucena čelit problémům polit. praxe. Právě zde vynikl rozdíl mezi sunnitským přístupem (sunna) k řízení chalífátu, který vycházel z rozhodování nejvyšších představitelů obce, a ší‘itským přesvědčením o nepřerušeném božském řízení obce-státu prostřednictvím imámů veřejně působících, později skrytého imáma a jeho prostředníků mudžtahidů. Praxe korigovala vztah mezi panovnickým dvorem a ší‘itským duchovenstvem v Íránu do různých podob, od vzájemné tolerance až po otevřené nepřátelství. Současný režim v Íránu usiluje o uskutečnění principů imámátu v praxi (Chomejní, mardža‘e taklíd, velájate fakíh) s plným využitím idžtihádu při tvorbě ideových a právních zásad islám. republiky. Jména 12 imámů i.a.: Alí Ibn Abí Tálib (z. 661), Hasan (z. 670), Husajn (z. 680), Alí Zajn al-Ábidín (z. 712), Muhammad al-Bákir (z. 731), Dža‘far as-Sádik (z. 765), Músá al-Kázim (z. 799, Kázimajn), Alí Ibn Músá Rezá (arab. ar-Ridá, z. 818), Muhammad al-Džawwád (z. 835), Alí al-Hádí (z. 868), Hasan al-Askarí (z. 874). Poslední imám Muhammad zvaný „al-Mahdí al-muntazar“ (Očekávaný mahdí) zmizel v dětském věku v mešitě města Sámarrá (Irák) a je považován za skrytého imáma a Pána času (Sáhib az-zamán), který vyjde ze skrytu, jako mahdí potře veškeré zlo a zajistí nápravu věcí.