mše svatá (JKI-K)

Verze z 24. 10. 2024, 18:41, kterou vytvořil imported>ZRN (přidán Slovník buddhismu)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

mše svatá (z lat. ite, missa est – jděte, jest propuštění; těmito slovy se věřícím oznamoval konec oběti) Od 6. stol. obecně užívaný název pro obřad v římskokatolické církvi, v jehož rámci se uskutečňuje „formou oběti svátost eucharistie“. M.s. se skládá z těchto hl. částí: z úvodních obřadů (včetně úkonů pokání, Kyrie, Gloria), z liturgie slova (čtení z bible, kázání, credo, přímluvy), z liturgie oběti (příprava obětních darů, eucharistická modlitba), přijímání (kněz požívá tělo a krev Krista a dává je pod způsobou chleba věřícím) a závěrečných obřadů. Už od nejstarších dob však připojila církev k těmto hl. částem mše další obřady. Trvalou částí je eucharistická modlitba, někdy zvaná též kánon mešní. Kněz při ní promění chléb a víno v tělo a krev Páně, aniž by se změnila jejich způsoba, a na znamení úcty je vyzdvihne vzhůru (tzv. pozdvihování). M.s., kterou slouží biskup nebo opat, se nazývá mše pontifikální. Ačkoliv každá m.s. může být obětována za duše zemřelých, přece se sloužívá m.s. zvláštní, nazývaná zádušní nebo též rekviem. V obřadech se projevuje žal, ale i víra ve věčný život. M.s. byla až do ustanovení druhého vatikánského koncilu (1962-1965) vysluhována obvykle v latině (kromě vých. církví); dnes je celebrována většinou v nár. jazycích a oltář je upraven tak, aby byl kněz obrácen čelem k věřícím. Analogický obřad v pravoslaví se jmenuje svatá liturgie, v protest. církvích a náb. společnostech „bohoslužba“, „bohoslužebné shromáždění“, „pobožnost“, „služby boží“.

Pavel Spunar