džinnové (Islam)
džinnové (džinn) – neviditelné démonické bytosti, nadané rozumem i vůlí. Muslimové všeobecně věří, že existují celkem tři třídy stvořených (a rozumných) bytostí: lidé, stvoření ze země; andělé, stvoření ze světla a džinnové, stvoření z ohně. Vedle nich však stojí i satani, o jejichž přesném zařazení se vedou nekonečné spory. Podle polyhistora at-Tabarího byli všichni džinnové nejprve oddílem andělů určeným střežit ráj. Pojmy satan a džinn se mísí jak v Koránu, tak i v legendách a folklóru. Vzájemný poměr mezi džinny, anděly a satany není jednoznačný patrně též proto, že džinnové byli převzati ze starého arabského náboženství (džáhilíja), zatímco učení o andělech a satanech má svůj původ v křesťanství a židovství.
Podle Koránu (72:1–5) kázal Muhammad islám i džinnům a mnozí z nich uvěřili: „Rci: ‚Bylo mi vnuknuto, že skupina džinnů naslouchala a řekla: ›Naslouchali jsme Koránu podivuhodnému, k přímé cestě vedoucímu, takže jsme v něj uvěřili a již nikoho nebudeme přidružovat k Pánu svému. A věru On – povznesena nechť je důstojnost Pána našeho – si nevzal družku ani syna žádného. Avšak hlupák jeden z nás o Bohu vedl řeči míru přesahující, ačkoliv jsme se dosud domnívali, že ani lidé, ani džinnové o Bohu nebudou vést řeči lživé...‹‘“
Džinnové (arabské kolektivum džinn, singulár džinní) jsou v běžném stavu neviditelné vzdušné bytosti, které – jak píše středověký klasik al-Qazwíní – „berou na sebe podoby, jaké jim libo, a když se jejich tvar zhustí, jsou viditelní“. Tato poznámka objasňuje různé podivné popisy džinnů, tak četné v Příbězích Tisíce a jedné noci, kde podoba dotyčné obludy je nejprve neurčitá nebo jako obrovský sloup, a teprve posléze na sebe bere lidskou podobu a menší velikost. Džinnové jsou na rozdíl od andělů bytosti pohlavní, a proto v legendách narážíme jak na džinny, tak i na „džinky“ (arabsky džinníja). Mohou vstupovat do nejrůznějších vztahů s lidmi, a to včetně svazků manželských (manželství a rodina). Mezi lidskou říší a džinny tak na půl cesty stojí různí podivní kříženci, jako jsou kupříkladu obludní nasnásové. Napůl džinníja byla i Bilqís, proslulá legendární královna ze Sáby. Džinnové bývají smrtelní, byť se podle všeobecných představ dožívají mnohem vyššího věku než lidé. Mohou být dobří i zlí, ovšem v muslimských legendách a pověstech narážíme spíše na tu druhou kategorii. Ostatně i v níže uvedené „klasifikaci džinnů“ nalezneme především ty třídy, jejichž představitelům by se měl člověk v zájmu vlastní bezpečnosti raději vyhnout. Středověké představy o džinnech se odvíjely od doslovného antropomorfního vnímání (lidové legendy a báchorky), přes snahu vykládat tyto bytosti sofistikovaně a alegoricky jakožto síly, myšlenky či principy, až po stanovisko filozofa Ibn Síny (Avicenny), který přímo popíral jejich existenci, byť v tomto svém nekompromisním postoji zůstal osamocen.
Lidové představy předpokládají, že všichni džinnové se bojí železa, a proto volání Hadíd („Železo!“) je má spolehlivě odstrašit. S touto představou souvisí i jedno oblíbené vyprávění o králi Sulajmánovi (Šalamoun), který proslul svou moudrostí. Znal řeči zvířat i ptáků a také tajné vědy (magie), s jejichž pomocí se mu podařilo ovládnout džinny, kteří pro něj těžce pracovali (vystavěli pro něj např. chrám v Baalbaku či pyramidy). Uvádí se, že měl zázračný prsten, na němž bylo napsáno Nejmocnější jméno Boží (ism Alláh al-aʻzam, viz Překrásná jména Boží), z jedné strany byl měděný a z druhé železný, a právě tou železnou stranou pečetil své rozkazy vydávané džinnům. Džinnové Sulajmánovi oddaně sloužili, neboť je k tomu dokázal přimět. To ostatně dokládá i koranická epizoda (27:38–40), vztahující se k trůnu královny ze Sáby (Bilqís): „Potom řekl (Šalomoun – pozn. autora): ‚Shromáždění, kdo z vás mi přinese trůn její, dřív než ke mně přijdou odevzdáni do vůle Boží?‘ I řekl jeden ifrít z džinnů: ‚Já, já přinesu ti jej, dříve než zvedneš se z místa svého. A věru jsem k tomu silný dost i spolehlivý.‘ Pak řekl ten, u něhož bylo vědění z Písma: ‚Já, já ti jej přinesu, dříve než pohled tvůj se k tobě vrátí!‘ A když viděl Šalomoun trůn postavený před sebou, pravil: ‚Toto pochází z laskavosti Pána mého, aby mne vyzkoušel, jsem-li vděčný či nevděčný. Ten, kdo je vděčný, je jím pro vlastní duši svou, však ten, kdo nevděčný je... a Pán můj soběstačný je i štědrý!‘“
Prorok a král Sulajmán však rozhodně nebyl jediným, kdo se pokoušel ovládnout džinny, aby se jejich prostřednictvím dozvěděl tajemství budoucnosti, o nichž si vyprávějí v nebi andělé, kteří mají přístup k tzv. Chráněné tabuli (al-lawh al-mahfúz), na níž je zapsáno vše se stalo a má se stát (kosmologie). Četné okultní spekulace se zabývají otázkami, jak podřídit džinny lidské moci a jak využít jejich – lidem zapovězené – schopnosti. Lidé však nechtěli džinny jenom využívat, ale především z nich měli strach, a proto řešili otázku, jak se před nimi učinně chránit. K tomuto účelu sloužila celá řada magických prostředků (rčení, amuletů, talismanů atd.). Obecně se věřilo, že džinny zahání zejména modrá barva; proto na muslimských hřbitovech najdeme mnoho staveb natřených právě touto barvou. Člověk bývá nejvíce zranitelný v době spánku. Mezi arabskými pověrami proto najdeme rovněž množství těch, které se věnují ožehavé problematice, jak se má člověk před ulehnutím proti případným útokům zlých džinnů chránit. Islámská démonologie zná celou řadu kategorií džinnů, které se liší jak svou povahou, tak i místy působení. Víra (ímán) v džinny obecně vzato navazuje na staroarabské předislámské představy, později však lidové představy o těchto bytostech vstřebaly četné perské, turecké, egyptské, indické a další zázračné prvky. Lidová religiozita v tomto směru zná bezpočet lokálně vymezených legend a příběhů. Nutno zdůraznit, že následující „klasifikace“ džinnů má jen velmi chabou, pokud vůbec nějakou, oporu v Koránu a Tradici Prorokově (sunna). Podle této Tradice sestává rod džinnů z pěti řádů, a to z džánnů, kteří jsou nejméně mocní ze všech; džinnů (v užším slova smyslu); šajtánů (satanů); ʻifrítů a máridů. Kromě nich však existují i četné další třídy, které mají oporu jen a pouze(!) v lidové fantazii. Zmíněná slova „džinn“ a „džánn“ se někdy užívají jako synonyma, někdy se však naopak zdůrazňuje, že se jedná o zcela odlišné kategorie.
Dále k tématu
- Al-Kisáʼí, Abúʼl-Hasan. Kniha o počiatku a konci a rozprávania o prorokoch: Islamské mýty a legendy. Přel. Ján Pauliny. Bratislava: Tatran, 1980;
- Ibn Síná, Abú ʻAlí. Kniha definic. Přeložila a poznámky opatřila Jarmila Štěpková. Praha: SNPL, 1954;
- Kropáček, Luboš. „Exorcismus v islámu.“ Studia theologica 14, č. 4 (2012): 147–156. https://www.studiatheologica.eu/pdfs/sth/2012/04/09.pdf;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Tauer, Felix, překl. Tisíc a jedna noc. Praha: Odeon, 2011. (8 dílů);
- Tomek, Jiří. Král světla. Arabské mýty, legendy a pohádky. Praha: Argo, 2016;
- Witteveen, H. J. Univerzální súfismus. Přel. Jana Novotná. Praha: Alternativa, 1998.
Viz též: džinnové (JKI-I)