Muhammad (Islam)
Muhammad – Prorok islámu. Životu proroka Muhammada se věnuje mimořádně rozsáhlá literatura, a to jak faktografie, tak i rozličné interpretace pocházející z per muslimů, orientalistů a v poslední době stále častěji též kritiků islámu. I v češtině máme k dispozici dlouhou řadu hodnotných původních i překladových titulů (viz Výběrová bibliografie), které se věnují buď výhradně Prorokovi, nebo mu věnují podstatnou část svého výkladu o islámu. V devatenáctém století francouzský orientalista a religionista Ernest Renan s notnou dávkou optimismu tvrdil, že na rozdíl od jiných náboženství islám vznikl „v plném světle historie“. Přestože současná islamologie takové sebevědomé stanovisko nesdílí, lze potvrdit, že ve srovnání s jinými náboženstvími můžeme u proroka Muhammada opravdu více spoléhat na fakta a méně se pohybovat ve sféře legendárních či pololegendárních motivů. Pokud jde o tradiční podání životopisu Prorokova (síra nabawíja), rozhodně v nich není o zázraky spojené s působením Muhammadovým nouze. Na druhou stranu ortodoxní teologové neustále zdůrazňovali, že jediný skutečný zázrak spojený s Muhammadovým životem a působením je zjevení Koránu.
Tradičně se uvádí, že prorok Muhammad se narodil v „roce slona“, který bývá nejčastěji ztotožňován s rokem 570. V mládí osiřel a tak se o něj staral nejprve jeho dědeček a po jeho smrti strýc Abú Tálib. Protože patřil k váženému, leč nepříliš bohatému, rodu Hášimovců, součásti mocného kmene Qurajšovců, jenž ovládal Mekku, musel již v dětství a mládí pracovat; zpočátku jako pastýř, později se účastnil dálkového karavanního obchodu, v rámci něhož se dostal až do Syropalestiny. Později vstoupil do služeb bohaté (a asi o patnáct let starší) vdovy Chadídži, již si posléze vzal za ženu. Muhammad byl člověk hloubavý a měl ve zvyku se v určitá období uchylovat do ústraní jeskyně na hoře Hírá poblíž Mekky, kde meditoval. Při jedné takové meditaci (tradičně datované do roku 610) se mu dostalo prvního zjevení, které obsahuje nejstarší súra Koránu, zvaná Kapka přilnavá (96:1-8): „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.. Však pozor, člověk vzpurným se stává, neb za soběstačného se pokládá, však věru k Pánu tvému (vše) svůj návrat má!“ Muhammad se zpočátku obával, že jej posedli zlí džinnové (to byl tradiční výklad toho, když někdo zešílel), ale poté, co se svěřil své ženě a vše konzultoval s jejím příbuzným Waraqou ibn Nawfal, tak dospěl k názoru, že se nesporně jedná o proroctví. Po tomto prvním zjevení nastalo období, kdy zhruba půlrok nepřišlo žádné další (zato však bylo poznamenáno velmi sugestivními sny) a Muhammad si už počínal zoufat. A právě tehdy se mu dostalo uklidění v podobě působivých veršů súry Denní jas (93:1-11): „Při denním jasu a při noci, když je tichá, Pán tvůj tě neopustil ani tebou nepohrdá! A bude pro tebe poslední věru lepší než první a Pán tvůj tě zajisté obdaří k tvému uspokojení. Což nenašel tě jako sirotka - a v útulek tě nepřijal? Bloudícím tě nalezl - a správnou cestu ti ukázal, nuzákem tě nalezl - a bohatství ti věru dal! Co sirotka se týče, toho neutiskuj, co žebráka se týče, toho neodstrkuj, však o dobrodiní Pána svého jiným vypravuj!“ Muhammad zprvu své učení šířil pouze v okruhu svých blízkých, ale po třech letech s ním vystoupil zcela veřejně. Tímto krokem proti sobě popudil většinu Qurajšovců, neboť hlásáním víry v jediného Boha (Alláh) učinně podrýval samé základy tehdejšího fungování Mekky, k němuž patřily náboženské poutě (spojené s výnosnými trhy) ke svatostánku Ka‘bě plné mnoha model; a právě pluralismus kultů přinášel Mekce jak prestiž, tak i prosperitu (džáhilíja). Prorok Muhammad se zpočátku nepovažoval za nositele nějakého nového náboženství, ale za toho, kdo přináší dobrou zvěst (bašír), i varovatele (nadhír), jenž upozorňuje na to, co bylo lidstvu již v minulosti zjeveno ústy předchozích proroků, ale co lidé nevyslyšeli. Svým působením se tak rozešel s většinou spoluobčanů, na jejichž námitky reagují verše súry Nevěřící (109:1-6): „Rci: ‚Nevěřící! Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte, a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám, a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali, a vy neuctíváte to, co já uctívám. Vy máte své náboženství a já své náboženství mám.‘“ Nejstarší zjevení (wahj) tedy přináší nejen příběhy starých proroků (jako příklady i varování zároveň), ale především působivé eschatologické motivy (eschatologie), které sugestivně naznačují, co čeká na ty, kdož se přikloní k novému náboženství (dín), ale též na ty, kdo budou Muhammadovi stát v cestě. Kolem proroka Muhammada se sice vytvořila poměrně malá skupina (zárodek pozdější mohutné obce, ummy) stoupenců, ale neustávající tlak a pronásledování ze strany Qurajšovců se stále stupňovaly. Navíc Muhammad přišel během jediného roku o dva nejbližší, svou milovanou ženu Chadídžu i strýce Abú Táliba, který byl jeho mocným ochráncem. V roce 622 proto došlo k události, jež má pro muslimy tak zásadní význam, že později (za chalífy ʻUmara) od ní začali datovat svůj letopočet, totiž k hidžře, neboli přesídlení Proroka a jeho druhů (sahába, asháb) do oázy Jathrib, jež se tehdy začala nazývat Madínat an-nabí (Město Prorokovo), čili Medína. Z pronásledovaného malého obchodníka a vizionáře se v Medíně stává významný státník a vojevůdce. Období Muhammadova medínského působení je poměrně dobře zdokumentováno, takže známe (i s četnými podrobnostmi) celou řadu peripetií, k nimž muselo dojít, než se v roce 630 vítězoslavně vrátil v čele muslimské obce do Mekky, odkud před osmi lety potají prchal. Prorok Muhammad zemřel v roce 632, ale to již byl Arabský poloostrov víceméně sjednocen (poprvé v historii) pod vlajkou islámu a krátce po jeho smrti se započal triumfální postup muslimů světem.
Dále k tématu
- Cook, Michael. Muhammad. Přel. Stanislava Pošustová-Menšíková. Praha: Odeon, 1994;
- Denny, Frederick M. Islám a muslimská obec. Přel. Kateřina Hronová. Praha: Prostor, 2003;
- Hrbek, Ivan, a Karel Petráček. Muhammad. Praha: Orbis, 1967;
- Ibn Isháq, Muhammad. Muhammad: Život Alláhova proroka. Přel. Viktor Svoboda. Praha: Leda, 2009;
- Kropáček, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Pauliny, Ján. Kniežatá púšte. Bratislava: Mladé letá, 1978;
- Tauer, Felix. Svět islámu: Dějiny a kultura. Praha: Vyšehrad, 2006;
- Van Ess, J., Küng, H. Křesťanství a islám: Na cestě k dialogu. Přel. Jiří Hoblík, Luboš Kropáček. Praha: Vyšehrad, 1999.
Viz též: Muhammad Ibn Abdulláh (JKI-I), Prorok (JKI-I)