alawité (JKI-I)
alawité (od arab. alawí – alíjovský) 1. V arab. světě běžné příjmení. 2. Jméno marocké královské rodiny, jež má šerífovský původ (Hášimovci, sajjid), jejíž kořeny tedy (spíše fiktivně) sahají až k Hasanovi, nejstaršímu synovi chalífy Alího. 3. Súfíjská taríka (alawíja) pojmenovaná po alžírském mystickém vůdci, šajchu Ahmadu al-Alawím; je rozšířena po celém arab. světě, zejm. v Sýrii, kde se členové řádu nazývají šázilíja. 4. Příslušníci stejnojmenné etnicko-konfesionální pospolitosti (arab. tá‘ifa), kdysi radikální odnože ší‘y. Společenství vzniklo v 10. stol., jeho členy se stali stoupenci kazatele a teologa Muhammada Ibn Nusajra (z. 873, odtud druhý název sekty nusajríja). Byl přívržencem 11. ší‘itského imáma Hasana al-Askarího (z. 874, isná ašaríja), hlásal jeho božský původ a sám sebe označoval za jeho proroka. Víra a. v minulosti měla výrazně synkretický charakter. Vedle prvků dávných astrálních kultů (slunce, měsíce a hvězd) je patrný vliv křesťanství, k hl. svátkům a. patří narození Ježíše, jehož nazývají al-Masíh-Mesiáš jako kř. Arabové, nikoli Ísá (islám. jméno Ježíše). Vliv křesťanství na a. je tak patrný, že sunnitské většinové prostředí dříve mylně odvozovalo jejich název nusajríja od arab. nasrání (pl. nasárá – nazarejští). Zřetelné jsou také prvky ismá‘ílíje. Podle dogmatu a. Bůh představuje nedělitelnou jednotu trojího výrazu božské podstaty, jež se vůči pozemskému světu projevuje periodickým převtělováním trojic proroků, z nichž poslední tvoří Alí Ibn Abí Talib, nejvyšší bytost vyzařující božské světlo a další emanace, Muhammad Ibn Abdulláh a Salmán al-Fárisí, jeden z druhů Prorokových a jeho rádce ve věcech vojenských. A. je sekta s esoterickým učením (bátin), dělí se na znalce hlubšího smyslu učení a na většinu řadových členů, jimž je určena exoterická podoba doktríny (záhir). Dějiny a. jsou naplněny konflikty se sunnitským okolím (sunna) a věroučnými neshodami s hl. proudem ší‘y (isná ašaríja). Důsledkem byla uzavřenost sekty a nezvykle militantní podoby mystického prožitku (usmrcení nepřítele jako forma zikru). V novověkých dějinách využívala příslušníků a. osmanská správa v žoldnéřských oddílech při potlačování soc. a náb. motivovaných vzpour. Schopností a. využila i franc. mandátní správa (1920-1946), jež z řad a. vybírala vojenské kádry pro boj s drúzy či se sunnit. a nacionálně sekulárními aspiracemi v Sýrii. A. prosadili svůj vliv ve straně al-Baas a velení armády. Nakonec se stali dominantní etnicko-konfesionální složkou (tá‘ifa) v Sýrii a páteří režimu prezidenta Háfize al-Asada po roce 1970. Ačkoli jsou dnes již stoupenci sekulární a socialistické orientace a identifikují se jako Syřané, staré rodové a hist. vazby se projevují v podobě polit. a ekonomického nepotismu a klientismu.
Viz též: alawíja (Islam)