jinověrci (JKI-I)
jinověrci (arab. zimmí, resp. ahl az-zimma – chráněnci) V islám. chalífátu práv. termín pro příslušníky nemuslim. náb. komunit – křesťanů různých denominací, Židů a dalších směrů, považovaných za monoteistické (Sabejci, zoroastrovci). Ačkoli křesťané a Židé byli nevěřící (arab. káfir, pl. kuffár), měli zvláštní práv. statut. Postavení j. bylo v právní vědě i prostřednictvím exegezí sv. textů podrobně rozebíráno. Ačkoli šlo o formu uzákoněné diskriminace, práv. postavení j. bylo zpravidla dodržováno. Opíralo se o premisu, že muslim. obec věřících je společenstvím z boží vůle a chalífát je náb. institucí řídící se náb. zákonodárstvím. Tento společ. a státopráv. model může platit pouze pro stoupence islámu, loyální v polit. i duch. smyslu. Další důvody souvisely s šířením islámu do Levanty, Egypta a tam, kde kř. a žid. komunity měly zavedené ekonom., soc., administrativní a finanční mechanismy. Muslimové měli zájem na jejich kontinuitě; jejich smysl pro hospodářskou prosperitu a obchod převažoval nad tendencí pustošit, likvidovat je nebo nutit je ke konverzi. Za Umajjovců vůči j. zcela převládl polit. realismus, neboť arab. obchodní aristokracie v nich viděla hospodářsky význ. faktor. Právně bylo jejich postavení zakotveno v dohodě (arab. ahd) o jejich ochraně. Za ochranu měli j. platit daň z hlavy (arab. džizja). Měli zákaz sloužit v muslim. vojsku a nosit zbraň, zato však měli zajištěnou svobodu vyznání a provozování kultu ve svých synagogách a kostelích, nezávislost v občanskopráv. záležitostech, nedotknutelnost své osoby a majetku a určitou míru administrativní autonomie. V průběhu dějin chalífátu j. většinou žili v oddělených městských čtvrtích (nikoli však ghettech), podléhali vlastní jurisdikci a náb. autoritám; kněží či rabíni byli autonomní duch. autoritou komunity (milla) a prostředníky mezi komunitou a chalífátem. Islám. moc ponechala j. možnost volby a možnost získat plná práva pro ty, kteří se rozhodnou ke konverzi. Počet nenásilných konverzí stoupal a během tří až čtyř století se pův. kompaktní nemuslim. většina rozpadla na množství roztroušených náb. komunit, k nimž se přidaly ještě komunity vzniklé ideovým štěpením islámu a stojící na pomezí všech tří monoteistických náb. systémů (cháridža, alawité, drúzové, ismá‘ílíja, hereze). Některé denominace záp. křesťanství se v islám. prostředí etablovaly během existence křižáckých států v Levantě ve 12. a 13. stol. (křížové výpravy). V dějinách abbásovského chalífátu byla období, kdy křesťané byli i vezíry a vysokými státními úředníky, Židé působili ve vědě, finanční a obchodní sféře. Liberální vztah k j. za Umajjovců (661-750) a některých Abbásovců (750-1258) byl střídán i obdobími netolerance – za chalífy Hárúna ar-Rašída (786-809), za al-Mutawakkila (847-861), al-Muktadira (908-932) a zejm. za al-Hákima (996-1021) v Egyptě. Negativní vztah k j. měl i mamlúcký sultán Bajbars (1260-1277). V těchto obdobích docházelo k různým formám diskriminace (povinnost nosit na oděvu kus barevné látky, zákaz jízdy na koni, zvyšování daně z hlavy, a dokonce ničení sakrálních budov). Jsou zaznamenány i případy rabování kř. a žid. obchodů a vraždy j., inspirované různými fanatickými kazateli nebo dervišskými řády (dervíš). Až do konce 19. stol. se v Osmanské říši praktikoval tzv. milletový systém, který postupně zanikal pod vlivem nacionalistických hnutí na Balkáně. Křesťané sehráli význ. úlohu v dějinách arab. nacionalismu a sekulárního myšlení. Početné žid. komunity (zejm. v sev. Africe, Egyptě, Sýrii, Iráku a Jemenu) neměly v moderních dějinách zásadní problémy, a to ani po vzniku sionismu (1897) v období střetu judaismu a islámu ohledně imigrace Židů do Palestiny. Zlom nastal teprve po vzniku Izraele (1948) a porážce Arabů v 1. izr.-arab. válce. Rostla islámsky a nacionalisticky motivovaná averze, jež přivedla část Židů z arab. zemí k imigraci do Izraele.