helénistický judaismus (JKI-J)

helénistický judaismus Za výbojů Alexandra Makedonského (336-323 př.n.l.) se Palestina dostala pod trvalý vliv řec. kultury prostoupené orientálními prvky, a proto označované jako kultura helénistická, na rozdíl od klasické kultury helénské, tj. „čistě“ řecké. 332 př.n.l. Alexandros vstoupil do Egypta a o rok později založil Alexandrii – budoucí kulturní centrum vých. Středomoří s početnou žid. diasporou. Po porážce Per. říše 330 př.n.l., kdy se cesta makedonského vojska otevřela až k Indu, dosáhla Alexandrova říše největšího rozsahu. Když však Alexandros 323 př.n.l. náhle v Babylóně zemřel, jeho říše se rychle rozpadla. Po válkách mezi Alexandrovými nástupci (diadochy) připadl Egypt dynastii Ptolemaiovců a asijská část s centrem v Sýrii dynastii Seleukovců. Palestina zpočátku náležela Ptolemaiovcům. Za jejich nadvlády došlo k renesanci mudroslovné literatury rozvíjené podle egypt. vzorů již za Šalomouna. Tradiční mudrosloví, jež bylo zčásti zasaženo helénistickým skepticismem (Kohelet, Jób), se odrazilo především v závěrečné redakci knihy Přísloví a v apokryfním spisu Ježíše ben Siracha (Sírachovec). Helénistická tendence k universalismu, projevující se v náb. textech posunem od čistě žid. otázek (hebr. bnej Jisra’el – synové Izraele) k obecně lidským problémům (hebr. bnej Adam – synové Adama, tj. lidé vůbec), dosáhla svého vrcholu v žid. helénistické filosofii reprezentované především Aristobúlem a Filónem Alexandrijským. Nejvýzn. přínosem helénismu, jenž se uplatňoval zejména v alexandrijské diaspoře, se stal řec. překlad hebr. bible, zahájený za vlády Ptolemaia II. Filadelfa (285-247 př.n.l.). Podle legendy zachované v Aristeově listu na něm pracovalo 72 žid. učenců, a byl proto později nazván Septuaginta. 198 př.n.l. ztratili Ptolemaiovci Palestinu ve prospěch Seleukovců. Přes počáteční dobré vztahy se seleukovskou dynastií se žid. obyvatelstvo dostalo do konfliktu s králem Antiochem IV. Epifanem (175-164 př.n.l.), který ve snaze upevnit říši tmelem jednotné helénistické kultury provedl rozsáhlou helenizaci žid. poměrů v samotném Jeruzalémě. Poté, co 168 př.n.l. zasvětil jeruzalémský chrám Diovi Olympskému a zakázal pod trestem smrti obřízku a dodržování šabatu, vyvolal povstání, do jehož čela se postavil kněz Matatjáš z rodu Hasmoneovců s pěti svými syny zvanými Makabejští. Pod vedením Judy Makabejského (166-160 př.n.l.) byl Chrám 164 př.n.l. dobyt a očištěn. Hasmoneovci se postupně zcela zbavili seleukovské nadvlády a za panování Alexandra Jánnaia (103-76 př.n.l.) rozšířili žid. území do velikosti odpovídající někdejšímu Davidovu království.

Dalibor Papoušek