protestantismus (JKI-K)

(přesměrováno z protestantská církev (JKI-K))

protestantismus Jeden z hl. proudů křesťanství, který se oddělil od římkat. církve v průběhu tzv. druhé reformace. 1529 světské evang. stavy předložily říšskému sněmu ve Špýru Protestaci (z lat. protestor – veřejně dosvědčuji, prohlašuji) proti usnesení směřujícímu k potlačení luterství (odtud pojmenování „protestanti“, které bylo později vztaženo na všechny církve vzešlé z reformace). P. položil důraz na autoritu Písma (sola Scriptura), na prioritu boží milosti pro spásu (sola gratia), na význam osobní víry v Boha (sola fide). Zjednodušil liturgii i kult, zredukoval počet svátostí, obnovil přijímání pod obojí způsobou i pro laiky, odmítl mnišství, instituci papežství, celibát kněží. P. nemá jednotné organizační centrum ani jednotnou věrouku, teologii či liturgii. Jeho hl. směry určuje luterství, kalvinismus a anglikánství. Vznik luterství je spjat s vystoupením Martina Luthera (1483-1546). Věroučný základ tvoří (vedle bible) Augsburské vyznání víry (1530); odtud pojmenování „církev luterská“, „luteráni“ nebo církev „augsburského vyznání“.

Kalvinismus, založený na učení Jana Kalvína (1509-1564), se řídí Druhým helvetským vyznáním (1566) a Heidelberským katechismem (1562); odtud označení církve „helvetského vyznání“, „kalvinisté“ či „církve reformované“. K formálnímu odloučení anglické kat. církve od Říma došlo 1534, kdy parlament Aktem o svrchovanosti (Act of Supremacy) zpečetil rozkol mezi anglickým králem Jindřichem VIII. (1509-1547) a řím. papežem. Anglikánská církev definitivně zvítězila za královny Alžběty (1558-1603), kdy byla reformována v duchu zásad Thomase Cranmera (1489-1556). Její věrouka je uložena v modlitební a liturg. knize Book of Common Prayer (1552) a v 39 článcích anglikánského vyznání víry (The Thirty-Nine Articles, 1571). Anglikánství se nejméně vzdálilo katolicismu; zachovalo episkopální zřízení (král zůstal nejvyšší světskou hlavou církve) i většinu kat. obřadů a položilo důraz na tradici. Z anglikánské církve se v dalším vývoji postupně vydělily nové směry a církve – puritáni, kvakeři, metodisté, baptisté, kongregacionalisté (kongregacionalismus), adventisté, letniční, darbisté aj. Rozrůzněnost p. vede k tomu, že z jeho řad bývají nezřídka iniciovány i snahy o sjednocení (ekumenismus).

Helena Pavlincová