Ibn Tajmíja, Ahmad Abú'l-Abbás (JKI-I)

Ibn Tajmíja, Ahmad Abú'l-Abbás (1263-1328) Arab. myslitel, který se pokusil o originální interpretaci islámu. Vytyčil ideu návratu k pův. koncepci obce věřících, státu a politiky; praxe chalífátu zradila boží zvěst, je třeba se vrátit k praxi „vznešených předků“ (arab. as-salaf as-sálih, salaf). Vše ostatní, tedy celá právní věda, jsou nežádoucí novoty, jež musí být vykořeněny. V čele obce by neměl stát dědičný monarcha, nýbrž imám, vzděláním álim (fakíh). Legitimitu moci podle I.T. zajišťuje přísaha věrnosti (arab. baj‘a) a upřímná smlouva (ahd) mezi imámem a reprezentanty obce, kteří jsou delegováni do blíže nespecifikovaného orgánu, obdoby šúrá. Jde o svébytnou obdobu evrop. parlamentní demokracie. Napadal i další roviny sunnitské věrouky; postupy liberálnějších práv. škol sunny i teol. koncepci kalám, schizmatické proudy ší‘y i různé projevy lidového islámu. Odmítl kult světců a návštěvy jejich hrobek (zijára), stejně jako mystiku a sektářství. Odsuzoval i pouť k Muhammadovu hrobu v Medíně. Byl stoupencem jedinosti boží (tauhíd). Jeho kritika islám. racionalismu i mystiky inspirovala konzervativní proud současných reformistů, kteří se mj. opřeli o ideu, že islám a umma jsou fenoménem středu (ahl al-wasat). Z jeho názorů vycházel zejm. Muhammad Ibn Abd al-Wahháb (wahhábíja), Rašíd Ridá a Abú‘l-A‘lá Maudúdí.

Miloš Mendel