kabala (JKI-J)

kabala (hebr. přijetí) Žid. mystika. Dějiny k., jež je považována za integrální součást judaismu, sahají od starověku až do dnešní doby. Člení se na řadu různých učení a směrů, přičemž zákl. myšlenky jsou společné či velmi blízké. Nejstarší mystické úvahy se člení do dvou skupin. Činy stvoření (hebr. Ma’ase berešit) obsahují názory na svět a jeho vznik. Činy merkava (Ma’ase merkava) obsahují prožitky mystické duše, která prochází ve stavu mystického vytržení nebesy až k božímu trůnu. Nazývají se tak podle bibl. knihy Ezechiel, obsahující vizi nebeského vozu merkava a nebeského trůnu. Zvláštní skupina textů Hejchalot (Chrámy) popisuje nebeské chrámy a jejich andělské strážce (anděl), s nimiž se duše mystika setkává při svém vzestupu. Základ těchto textů spočíval ve staré žid. gnózi, která ovšem nebyla identická s kř. gnózí. Dalším mystickým dílem je Sefer jecira (Kniha stvoření), která základ veškerenstva spatřuje v deseti sefírách a dvaadvaceti písmenech a hláskách hebr. abecedy. Proces tvoření a podstata vesmíru je tedy slovní podstaty, což určuje další vývoj žid. mystiky, která do značné míry z těchto úvah obsažených již v Sefer jecira vyrůstala. Její skutečný autor není znám, ani přesná doba vzniku, uvažuje se o vlivech novopythagoreismu. Dalším význ. textem k. je kniha Bahir (Lesk), jejíž základy jsou gnostické a konečná podoba vznikla ve středověku v již. Francii. Její autoritu však zastínila kniha Zohar (Záře), která patří mezi největší středověké kabalistické texty. Je většinou psána aram., zčásti hebrejsky. Jejím hrdinou je žid. učenec a mystik Šim’on ben Jochaj z 2. stol. n.l., vystupuje zde řada jeho druhů a žáků vedoucích mystické diskuse. Děj se odehrává v Galileji, ale také na nebesích a v jejich učeneckých školách. Rozsáhlá kniha sestává z řady růz. pojednání a traktátů a ve své hl. části je jakýmsi mystickým komentářem k různým bibl. veršům. Kabalistická tradice autorství knihy Zohar připisuje Šim’onu ben Jochajovi. Podle historiků k. byl však zřejmě autorem její hl. části špan. kabalista Moše z Leonu. Text Zoharu se stal pramenem a inspirací dalších kabalistů, zejm. představitelů kabalistického centra v galilejskému Safedu. Byli to zejm. Moše Cordovero a Jicchak Luria, kteří vtiskli k. rozhodující podobu, v níž luriánská k. nakonec převládla. Zvláštní kapitolu tvoří tzv. extatická k. usilující o dosahování extatických prožitků (např. Avraham Abulafia). Závěr vývoje k. tvoří novodobý chasidismus, který se opírá zejm. o luriánskou k. Základem věd. poznání a hodnocení k. jsou práce G. Scholema a dalších představitelů jeho školy (Moshe Idel aj.). V učení k. dochází k syntéze židovských náb. tradic, určitých prvků žid. gnóze a novoplatonismu. S výjimkou heretického proudu sabatianismu se k. pohybovala v rámci judaismu, ovšem někdy v ezoterní podobě. Důležitou složkou jejího učení je učení o sefírách. Ty jsou v Sefer jecira pojímány jako mystická a živá pračísla, v dalším jsou chápány jako duch. sféry tvořící různé aspekty boží plnosti (řec. pléróma). Jsou zároveň mohutnostmi (potencemi) Boha se složitým duch. vesmírem, který se nachází mezi Bohem o sobě a lidským světem. Vznik tohoto sefirotického duch. vesmíru se vykládá jako proces blízký novoplatonským emanacím. V důsledku luriánské k. však převládl názor, že ke stvoření světa došlo v důsledku kontrakce, stažení se božího nekonečna „ze sebe v sebe“, čímž vznikla určitá „prázdnota“, v níž teprve mohlo dojít ke vzniku světa, jenž není s Bohem identický. K. rovněž zahrnuje nauku o lidské duši, která podle většiny kabalistů prochází převtělováním (gilgul). Kromě původní žid. k. existuje také kř. k., vzniklá spojením některých prvků žid. mystiky s křesťanstvím v době renesance a humanismu (Pico della Mirandola, Reuchlin aj.).

Viz též: mystika (JKI-K), mystika (JKI-I)

Vladimír Sadek